Azərbaycanca  AzərbaycancaБеларуская  БеларускаяDeutsch  DeutschEnglish  EnglishFrançais  FrançaisҚазақ  ҚазақLietuvių  LietuviųРусский  Русскийภาษาไทย  ภาษาไทยTürkçe  TürkçeУкраїнська  Українська
Падтрымка
www.global-by3.nina.az
  • Галоўная
  • Вікіпедыя
  • Музыка

У паняцця ёсць і іншыя значэнні гл Уран Ура н планета Сонечнай сістэмы сёмая па аддаленасці ад Сонца трэцяя па дыяметры

Планета Уран

  • Галоўная старонка
  • Вікіпедыя
  • Планета Уран
У паняцця ёсць і іншыя значэнні, гл. Уран.

Ура́н — планета Сонечнай сістэмы, сёмая па аддаленасці ад Сонца, трэцяя па дыяметры і чацвёртая па масе. Была адкрыта ў 1781 годзе англійскім астраномам Уільямам Гершэлем і названа ў гонар грэчаскага бога неба Урана, бацькі Кронаса (у рымскай міфалогіі Сатурна) і, адпаведна, дзеда Зеўса (у рымлян — Юпітэра).

Уран image
image
Фатаграфія Урана з апарата «Вояджэр-2»
Адкрыццё
Першаадкрывальнік Уільям Гершэль
Месца адкрыцця Бат, Вялікабрытанія
Дата адкрыцця 13 сакавіка 1781
прамое назіранне
Арбітальныя характарыстыкі
Эпоха: J2000
Перыгелій 2 748 938 461 км
18,375 518 63 а.а.
Афелій 3 004 419 704 км
20,083 305 26 а.а.
Вялікая паўвось (a) 2 876 679 082 км
19,229 411 95 а.а.
Эксцэнтрысітэт арбіты (e) 0,044 405 586
Сідэрычны перыяд абарачэння 30 799,095 дзён
84,323 326 года
Сінадычны перыяд абарачэння 369,66 дней
Арбітальная скорасць (v) 6,81 км/с
Сярэдняя анамалія (Mo) 142,955717°
Нахіл (i) 0,772556°
6,48°
адносна сонечнага экватара
Даўгата ўзыходнага вузла (Ω) 73,989821°
Аргумент перыцэнтра (ω) 96,541318°
Спадарожнікі 27
Фізічныя характарыстыкі
Сплюшчанасць 0,02293
Экватарыяльны радыус 25 559 км
Палярны радыус 24 973 км
Плошча паверхні (S) 8,1156×109 км²
Маса (m) 8,6832×1025 кг
Сярэдняя шчыльнасць (ρ) 1,27 г/см³
Паскарэнне свабоднага падзення на экватары (g) 8,87 м/с² (0,886 g)
Другая касмічная скорасць (v2) 21,3 км/с
Нахіл восі 97,77°
Прамое ўзыходжанне паўночнага полюса (α) 17 г 9 хвіл 15 с
257,311°
Схіленне паўночнага полюса (δ) -15,175°
Альбеда 0,300 ()
0,51 ()
Бачная зорная велічыня 5,9 — 5,32
3,3"—4,1"
Тэмпература
 
мін. сяр. макс.
узровень 1 бара
76 K
0,1 бара (трапапаўза)
49 К (-224 °C) 53 К (-220 °C) 57 К (-216 °C)
Атмасфера
Склад:

83±3 %Вадарод (H2)
15±3 %Гелій
2,3 %Метан
Лёд: аміячны
вадзяны

метанавы

Уран стаў першай планетай, адкрытай у Новы час і пры дапамозе тэлескопа. Яго адкрыў Уільям Гершэль 13 сакавіка 1781 г., тым самым упершыню з часоў антычнасці пашырыўшы ўяўленні пра межы Сонечнай сістэмы. Нягледзячы на тое, што часам Уран бачны няўзброеным вокам, больш раннія назіральнікі прымалі яго за цьмяную зорку.

У адрозненне ад газавых гігантаў — Сатурна і Юпітэра, якія складаюцца ў асноўным з вадароду і гелію, у нетрах Урана і падобнага з ім Нептуна адсутнічае металічны вадарод, але затое шмат лёду ў яго высокатэмпературных мадыфікацыях. Па гэтай прычыне спецыялісты выдзелілі гэтыя дзве планеты ў асобную катэгорыю «ледзяных гігантаў». Аснову атмасферы Урана складаюць вадарод і гелій. Акрамя таго, у ёй выяўленыя сляды метану і іншых вуглевадародаў, а таксама аблокі з лёду, цвёрдага аміяку і вадароду. Гэта самая халодная планетная атмасфера Сонечнай сістэмы з мінімальнай тэмпературай у 49 К (-224 °C). Мяркуюць, што Уран мае складаную слаістую структуру аблокаў, дзе вада складае ніжні слой, а метан — верхні. У адрозненне ад Нептуна, нетры Урана складаюцца ў асноўным з ільдоў і горных парод.

Гэтак жа, як і ў іншых газавых гігантаў Сонечнай сістэмы, ва Урана ёсць сістэма кольцаў і магнітасфера, а акрамя таго, 27 спадарожнікаў. Арыентацыя Урана ў прасторы адрозніваецца ад астатніх планет Сонечнай сістэмы — яго вось кручэння ляжыць нібы «на баку» адносна плоскасці абарачэння гэтай планеты вакол Сонца. У выніку, планета бывае павернута да Сонца папераменна то паўночным полюсам, то паўднёвым, то экватарам, то сярэднімі шыротамі.

У 1986 годзе амерыканскі касмічны апарат «Вояджэр-2» перадаў на Зямлю здымкі Урана з блізкай адлегласці. На іх відаць «невыразная» ў бачным спектры планета без хмарных палос і атмасферных штормаў, характэрных для іншых планет-гігантаў. Аднак у цяперашні час наземнымі назіраннямі ўдалося распазнаць прыкметы сезонных змяненняў і павелічэння пагоднай актыўнасці на планеце, выкліканых набліжэннем Урана да пункта свайго раўнадзенства. Хуткасць вятроў на Уране можа дасягаць 250 м/с (900 км/г).

Адкрыццё планеты

image
Мадэль тэлескопа Гершэля ў музеі г. Бат

Уран назіралі ў начным небе і раней: яшчэ 1690-х гадах астраномы адзначалі яго на сваіх картах, але лічылі зоркай.

13 сакавіка 1781 года размяшчэнне зорак у сузор’і Цяльца вывучаў ужо Уільям Гершэль, але і ён не змог вызначыць сапраўдную прыроду знойдзенага аб’екта і вырашыў, што гэта камета. Астраномы пачалі вывучаць паведамленне Гершэля і прыйшлі да высновы, што гэта новая планета, якая размяшчаецца пасля Сатурна. Уран стаў першай планетай, выяўленай праз аптычны тэлескоп..

Назва

image
Уільям Гершэль — першаадкрывальнік Урана

Зноў адкрытае нябеснае цела Гершэль беспаспяхова прапанаваў назваць «Зоркай Георга» ў гонар англійскага караля таго часу Георга III. Аднак, замест гэтага планета ў канчатковым выніку атрымала імя ў гонар грэчаскага Бога неба Урана, які таксама быў бацькам Кронаса (альбо Сатурна ў рымскай міфалогіі). Уран — адзіная планета, чыя назва прыйшла з старажытнагрэцкай міфалогіі, астатнія планеты былі названыя ў гонар персанажаў з старажытнарымскіх міфаў.

Прыметнікам, вытворным ад «Урана», лічыцца слова «ураніянскі». Астранамічны сімвал «image», які абазначае Уран, з’яўляецца гібрыдам сімвалаў Марса і Сонца. Прычынай гэтага называецца тое, што ў старажытнагрэчаскай міфалогіі Уран-неба знаходзіцца пад аб'яднанаю ўладаю Сонца і Марса. Астралагічны сімвал Урана «image», прапанаваны Лаландам к 1784 годзе, сам Лаланд тлумачыў у лісце да Гершэля наступным чынам:

Гэта зямны шар, увянчаны першай літарай Вашага імені.

Арыгінальны тэкст (фр.)  

un globe surmonté par la première lettre de votre nom.

У кітайскай, японскай, в'етнамскай і карэйскай мовах назва планеты перакладаецца літаральна як «Зорка/Планета Нябеснага Цара».

Арбіта і вярчэнне

image
Уран — яго кольцы і спадарожнікі

Сярэдняя аддаленасць планеты ад Сонца складае 19,1914 а. а. (2,8 млрд км). Перыяд поўнага абароту Урана вакол Сонца складае 84 зямныя гады. Адлегласць паміж Уранам i Зямлёй змяняецца ад 2,7 да 2,85 млрд км. Вялікая паўвось арбіты роўная 19,229 а. а., або каля 3 млрд км. Інтэнсіўнасць сонечнага выпраменьвання на такой адлегласці складае 1/400 ад значэння на арбіце Зямлі. Упершыню элементы арбіты Урана былі вылічаныя ў 1783 годзе французскім астраномам П’ерам-Сімонам Лапласам, аднак з часам былі выяўленыя неадпаведнасці разліковых і назіраных становішчаў планеты. У 1841 брытанец Джон Каўч Адамс першым выказаў здагадку, што памылкі ў разліках выкліканыя гравітацыйным уздзеяннем яшчэ не адкрытай планеты. У 1845 годзе французскі матэматык Урбэн Левер'е пачаў незалежную працу па вылічэнні элементаў арбіты Урана, а 23 верасня 1846 Ёхан Готфрыд Гале выявіў новую планету, пазней названую Нептунам, амаль на тым жа месцы, якое прадказаў Левер'е. Перыяд кручэння Урана вакол сваёй восі складае 17 гадзін 14 хвілін. Аднак, як і на іншых планетах-гігантах, у верхніх слаях атмасферы Урана дзьмуць вельмі моцныя вятры ў кірунку кручэння, якія дасягаюць хуткасці 240 м/c. Такім чынам, каля 60 градусаў паўднёвай шыраты некаторыя бачныя атмасферныя дэталі робяць абарот вакол планеты ўсяго за 14 гадзін.

Нахіл восі кручэння

Плоскасць экватара Урана нахілена да плоскасці яго арбіты пад вуглом 97,86° — гэта значыць планета круціцца рэтраграднаru. Гэта прыводзіць да таго, што змена часоў года адбываецца зусім не так, як на іншых планетах Сонечнай сістэмы. Калі іншыя планеты можна параўнаць з ваўчкамі, то Уран больш падобны на мяч, які коціцца. Такое анамальнае кручэнне звычайна тлумачаць сутыкненнем Урана з вялікай планетазімаллю на раннім этапе яго фарміравання. У моманты сонцастаяння адзін з полюсаў планеты аказваецца накіраваным на Сонца. Толькі ў вузкай палосцы каля экватара адбываецца хуткая змена дня і ночы; пры гэтым Сонца там размешчана вельмі нізка над гарызонтам — як у зямных палярных шыротах. Праз паўгода (ураніянскага) сітуацыя мяняецца на процілеглую: «палярны дзень» надыходзіць у іншым паўшар'і. Кожны полюс 42 зямныя гады знаходзіцца ў цемры — і яшчэ 42 гады пад святлом Сонца. У моманты раўнадзенства Сонца стаіць «перад» экватарам Урана, што дае такую ж змену дня і ночы, як на іншых планетах. Чарговае раўнадзенства на Уране наступіла 7 снежня 2007 года.

Паўночнае паўшар’е Год Паўднёвае паўшар’е
Зімняе сонцастаянне 1902, 1986 Летняе сонцастаянне
Вясенняе раўнадзенства 1923, 2007 Асенняе раўнадзенства
Летняе сонцастаянне 1944, 2028 Зімняе сонцастаянне
Асенняе раўнадзенства 1965, 2049 Вясенняе раўнадзенства

Тлумачэнні незвычайнага нахілу восі кручэння Урана таксама пакуль застаюцца толькі гіпотэзамі, хоць звычайна лічыцца, што пры фарміраванні Сонечнай сістэмы протапланета памерам прыкладна з Зямлю ўрэзалася ва Уран і змяніла яго вось кручэння. Многія навукоўцы не згодныя з дадзенай гіпотэзай, бо яна не можа растлумачыць, чаму ні адзін са спадарожнікаў Урана не валодае такой жа нахільнай арбітай. Была прапанавана гіпотэза, што вось вярчэння планеты за мільёны гадоў расхістаў буйны спадарожнік, пасля згублены.

Падчас першага наведвання Урана «Вояджэрам-2» у 1986 годзе паўднёвы полюс Урана быў павернуты да Сонца. Паводле азначэння, ухваленага Міжнародным астранамічным саюзам, паўднёвы полюс — той, які знаходзіцца з пэўнага боку плоскасці Сонечнай сістэмы (незалежна ад кірунку кручэння планеты). Часам выкарыстоўваюць іншае пагадненне, згодна з якім кірунак на поўнач вызначаецца зыходзячы з кірунку кручэння па правілу правай рукі. Па такім азначэнні полюс, які асвячаўся Сонцам у 1986 годзе, не паўднёвы, а паўночны. Астраном Патрык Мурen пракаменціраваў гэтую праблему наступным лаканічным чынам: «Выбірайце любы».

Бачнасць

З 1995 па 2006 год бачная зорная велічыня Урана вагалася паміж +5,6m і +5,9m, г. зн. планета была бачная няўзброеным вокам на мяжы яго магчымасцей (прыблізна +6,0m)). Вуглавы дыяметр планеты быў у прамежку паміж 3,4 і 3,7 вуглавымі секундамі (для параўнання: Сатурн: 16-20 вуглавых секунд, Юпітэр: 32-45 вуглавых секунд). Пры чыстым цёмным небе Уран ў процістаянні бачны няўзброеным вокам, а з біноклем яго можна назіраць нават у гарадскіх умовах. У вялікія аматарскія тэлескопы з дыяметрам аб’ектыва ад 15 да 23 см Уран бачны як бледна-блакітны дыск з відавочна выяўленым пацямненнем ля краю. У большыя тэлескопы з дыяметрам аб'ектыва больш за 25 см можна распазнаць воблакі і ўбачыць буйныя спадарожнікі (Тытанію і Аберон).

Фізічныя характарыстыкі

Унутраная структура

image
Памеры Урана і Зямлі ў параўнанні
image
Унутраная будова Урана

Уран цяжэйшы за Зямлю ў 14,5 разоў, што робіць яго найменш масіўнай з планет-гігантаў Сонечнай сістэмы. Шчыльнасць Урана, роўная 1,270 г/см³, ставіць яго на другое (пасля Сатурна) месца сярод найменш шчыльных планет Сонечнай сістэмы. Нягледзячы на тое, што радыус Урана трохі большы за радыус Нептуна, яго маса некалькі меншая, што сведчыць на карысць гіпотэзы, паводле якой ён складаецца ў асноўным з розных ільдоў — воднага, аміячнага і метанавага. Іх маса, паводле розных ацэнак, складае ад 9,3 да 13,5 зямных мас. Вадарод і гелій складаюць толькі малую частку ад агульнай масы (паміж 0,5 і 1,5 зямных мас); астатняя доля (0,5 — 3,7 зямных мас) прыпадае на горныя пароды (якія, як мяркуюць, складаюць ядро планеты).

Згодна са стандартнай мадэллю Урана мяркуюць, што Уран складаецца з трох частак: у цэнтры — каменнае ядро, у сярэдзіне — ледзяная абалонка, звонку — вадародна-геліевая атмасфера. Ядро з’яўляецца адносна маленькім, з масай прыблізна ад 0,55 да 3,7 зямных мас і з радыусам ў 20 % ад радыуса ўсёй планеты. Мантыя (льды) складае большую частку планеты (60 % ад агульнага радыуса, да 13,5 зямных мас). Атмасфера пры масе, якая складае ўсяго 0,5 зямных мас (ці, па іншых ацэнках, 1,5 зямной масы), распасціраецца на 20 % радыуса Урана. У цэнтры Урана шчыльнасць павінна павышацца да 9 г/см³, ціск павінен дасягаць 8 млн бараў (800 гПа) пры тэмпературы ў 5000 К. Ледзяная абалонка фактычна не з’яўляецца ледзяной у агульнапрынятым сэнсе гэтага слова, бо складаецца з гарачай і шчыльнай вадкасці, якая з’яўляецца сумессю вады, аміяку і метану. Гэтую вадкасць, якая валодае высокай электраправоднасцю, часам называюць «акіянам воднага аміяку». Састаў Урана і Нептуна моцна адрозніваецца ад саставу Юпітэра і Сатурна дзякуючы «льдам», якія пераважаюць над газамі, апраўдваючы аднясенне Урана і Нептуна ў катэгорыю ледзяных гігантаўru.

Нягледзячы на тое, што апісаная вышэй мадэль найбольш распаўсюджаная, яна не з’яўляецца адзінай. На падставе назіранняў можна таксама пабудаваць і іншыя мадэлі — напрыклад, у выпадку калі істотная колькасць вадароднага і скальнага матэрыялу змешваецца ў ледзяной мантыі, то агульная маса льдоў будзе ніжэйшая, і адпаведна, поўная маса вадароду і скальнага матэрыялу — вышэйшая. У цяперашні час даступныя дадзеныя не дазваляюць вызначыць, якая мадэль правільнейшая. Вадкая ўнутраная структура азначае, што ва Урана няма ніякай цвёрдай паверхні, бо газападобная атмасфера плаўна пераходзіць у вадкія слаі. Аднак, дзеля зручнасці за «паверхню» было вырашана ўмоўна прыняць сплюшчаны сфероід, дзе ціск роўны аднаму бару. Экватарыяльны і палярны радыус гэтага прыплюснутага сфероіда складаюць 25559±4 і 24973±20 км. Далей у артыкуле гэтая велічыня і будзе прымацца за нулявы адлік для шкалы вышынь Урана.

Унутранае цяпло

Унутранае цяпло Урана значна меншае, чым у іншых планет-гігантаў Сонечнай сістэмы. Цеплавы паток планеты вельмі нізкі, і на сёння прычына гэтага невядома. Нептун, падобны з Уранам памерамі і складам, выпраменьвае ў космас у 2,61 разы больш цеплавой энергіі, чым атрымлівае ад Сонца. У Урана ж лішак цеплавога выпраменьвання вельмі малы, калі наогул ёсць. Цеплавы паток ад Урана роўны 0,042 — 0,047 Вт/м², і гэтая велічыня меншая, чым у Зямлі (~0,075 Вт/м²). Вымярэнні ў далёкай інфрачырвонай частцы спектра паказалі, што Уран выпраменьвае толькі 1,06 ± 0,08 % энергіі ад той, што атрымлівае ад Сонца. Самая нізкая тэмпература, зарэгістраваная ў трапапаўзе Урана, складае 49 К, што робіць планету самай халоднай з усіх планет Сонечнай сістэмы — нават халаднейшай за Нептун.

Існуюць дзве гіпотэзы, што спрабуюць растлумачыць гэты феномен. Першая з іх сцвярджае, што меркаванае сутыкненне протапланетыru з Уранам падчас фарміравання Сонечнай сістэмы, якое выклікала вялікі нахіл яго восі кручэння, прывяло да рассейвання зыходнага цяпла. Другая гіпотэза кажа, што ў верхніх слаях Урана ёсць нейкая праслойка, якая перашкаджае таму, каб цяпло ад ядра дасягала верхніх слаёў. Напрыклад, калі суседнія слаі маюць розны састаў, для канвектыўнага пераносу цяпла ад ядра ўверх могуць узнікаць перашкоды.

Адсутнасць лішкавага цеплавога выпраменьвання планеты значна ўскладняе вызначэнне тэмпературы яе нетраў, аднак калі выказаць здагадку, што тэмпературныя ўмовы ўнутры Урана блізкія да характэрных для іншых планет-гігантаў, то там магчыма існаванне вадкай вады і, такім чынам, Уран можа ўваходзіць у лік планет Сонечнай сістэмы, дзе магчыма існаванне жыцця.

Атмасфера

Хоць Уран і не мае цвёрдай паверхні ў звыклым разуменні гэтага слова, найбольш аддаленую ад цэнтра планеты частку газападобнай абалонкі прынята называць яго атмасферай. Лічыцца, што атмасфера Урана пачынаецца на адлегласці ў 300 км ад знешняга слоя пры ціску ў 100 бараў і тэмпературы ў 320 K. «Атмасферная карона» распасціраецца ад «паверхні» з ціскам у 1 бар на адлегласць, у 2 разы большую за радыус. Атмасферу ўмоўна можна падзяліць на 3 часткі: трапасфера (-300 км — 50 км; ціск складае 100 — 0,1 бараў), стратасфера (50 — 4000 км; ціск складае 0,1 — 10−10 бараў) і тэрмасфера/атмасферная карона (4000 — 50000 км ад паверхні). Мезасфера ва Урана адсутнічае.

Састаў

Састаў атмасферы Урана прыкметна адрозніваецца ад саставу астатніх частак планеты дзякуючы высокаму ўтрыманню гелію і малекулярнага вадароду. Мольная доляen гелію (гэта значыць адносіна колькасці атамаў гелію да колькасці ўсіх атамаў і малекул) у верхняй трапасферы роўная 0,15 ± 0,03 і адпавядае масавай долі 0,26 ± 0,05. Гэтае значэнне вельмі блізкае да протазорнай масавай долі гелію (0,275 ± 0,01). Гелій не лакалізаваны ў цэнтры планеты, што характэрна для іншых газавых гігантаў. Трэці складнік атмасферы Урана — метан (CH4). Метан валодае добра бачнымі палосамі паглынання ў бачным і блізкім інфрачырвоным спектры. Ён складае 2,3 % па ліку малекул (на ўзроўні ціску ў 1,3 бара). Гэтыя суадносіны значна зніжаюцца з вышынёй з-за таго, што надзвычай нізкая тэмпература прымушае метан «вымярзаць». Прысутнасць метану, які паглынае святло чырвонай часткі спектра, надае планеце яе зялёна-блакітны колер. Пра распаўсюджанасць менш лятучых злучэнняў, такіх як аміяк, вада і серавадарод, у глыбіні атмасферы вядома вельмі мала. Акрамя таго, у верхніх слаях Урана выяўленыя сляды этану (C2H6), метылацэтылену (CH3C2H) і дыацэтылену (C2HC2H). Гэтыя вуглевадароды, як мяркуюць, з'яўляюцца прадуктам фатолізуru метану сонечнай ультрафіялетавай радыяцыяй. Спектраскапія таксама выявіла сляды вадзянога пару, угарнага і вуглякіслага газаў. Імаверна, яны трапляюць на Уран са знешніх крыніц (напрыклад, з камет, якія пралятаюць міма).

Трапасфера

image
Графік залежнасці ціску ад тэмпературы на Уране

Трапасфера — самая ніжняя і самая шчыльная частка атмасферы — характарызуецца памяншэннем тэмператур з вышынёй. Тэмпература падае ад 320 К ў самым нізе трапасферы (на глыбіні ў 300 км) да 53 К на вышыні ў 50 км. Тэмпература ў самай верхняй частцы трапасферы (трапапаўзе) можа мяняцца ад 57 да 49 К ў залежнасці ад шыраты. Трапапаўза адказная за вялікую частку інфрачырвонага выпраменьвання (у далёкай інфрачырвонай частцы спектра) планеты і дазваляе вызначыць эфектыўную тэмпературуru планеты (59,1 ± 0,3 K). Трапасфера валодае складанай будовай: меркавана, водныя аблокі могуць знаходзіцца ў прамежку ціску ад 50 да 100 бараў, аблокі гідрасульфіду амонію — у дыяпазоне 20-40 бараў, аблокі аміяку і серавадароду — у дыяпазоне 3-10 бараў. Метанавыя ж аблокі могуць размяшчацца ў прамежку паміж 1 і 2 барамі. Трапасфера — вельмі дынамічная частка атмасферы, і ў ёй добра бачныя сезонныя змены, воблакі і моцныя вятры.

Верхняя частка атмасферы

Пасля трапапаўзы пачынаецца стратасфера, дзе тэмпература не паніжаецца, а, наадварот, павялічваецца з вышынёй: з 53 К у трапапаўзе да 800—850 К у асноўнай частцы тэрмасферы. Награванне стратасферы выклікана паглынаннем сонечнай інфрачырвонай і ўльтрафіялетавай радыяцыі метанам і іншымі вуглевадародамі, якія ўтвараюцца дзякуючы фатолізу метану. Акрамя таго, награваецца таксама і тэрмасфера. Вуглевадароды займаюць адносна нізкі слой ад 100 да 280 км у прамежку ад 10 да 0,1 мілібара і тэмпературныя межы паміж 75 і 170 К. Найбольш распаўсюджаныя вуглевадароды — ацэтылен і этан — складаюць у гэтай вобласці 10−7 адносна вадароду, канцэнтрацыя якога тут блізкая да канцэнтрацыі метану і угарнага газу. У больш цяжкіх вуглевадародаў, вуглякіслага газу і вадзяной пары гэтыя суадносіны яшчэ на тры парадкі ніжэйшыя. Этан і ацэтылен кандэнсуюцца ў больш халоднай і нізкай частцы стратасферы і трапапаўзе, утвараючы туманы. Аднак канцэнтрацыя вуглевадародаў вышэй гэтых туманаў значна меншая, чым на іншых планетах-гігантах.

Найбольш аддаленыя ад паверхні часткі атмасферы — тэрмасфера і карона — маюць тэмпературу ў 800—850 К, але прычыны такой тэмпературы пакуль незразумелыя. Ні сонечная ультрафіялетавая радыяцыя (ні блізкая, ні далёкая частка ультрафіялетавага спектра), ні палярныя ззянні не могуць забяспечыць патрэбную энергію (хоць нізкая эфектыўнасць ахалоджвання з-за адсутнасці вуглевадародаў у верхняй частцы стратасферы можа ўносіць свой уклад). Акрамя малекулярнага вадароду, тэрмасфера змяшчае вялікую колькасць свабодных вадародных атамаў. Іх маленькая маса і вялікая тэмпература могуць дапамагчы растлумачыць, чаму тэрмасфера распасціраецца на 50 000 км (на два планетарныя радыусы). Гэтая працяглая карона — унікальная асаблівасць Урана. Іменна яна з’яўляецца прычынай нізкага ўтрымання пылу ў яго кольцах. Тэрмасфера Урана і верхні слой стратасферы ўтвараюць іанасферу, якая знаходзіцца на вышынях ад 2000 да 10000 км. Іанасфера Урана шчыльнейшая, чым у Сатурна і Нептуна, магчыма, па прычыне нізкай канцэнтрацыі вуглевадародаў у верхняй стратасферы. Іанасфера падтрымліваецца галоўным чынам сонечнай ультрафіялетавай радыяцыяй і яе шчыльнасць залежыць ад сонечнай актыўнасці. Палярныя ззянні тут не настолькі частыя і істотныя, як на Юпітэры і Сатурне.

Магнітасфера Урана

image
Магнітасфера Урана, даследаваная Вояджэрам-2 ў 1986 годзе.

Да пачатку даследаванняў з дапамогай «Вояджэра-2» ніякіх вымярэнняў магнітнага поля Урана не праводзілася. Перад прыбыццём апарата к арбіце Урана ў 1986 годзе думалі, што поле будзе адпавядаць кірунку сонечнага ветру. У гэтым выпадку геамагнітныя полюсы павінны былі б супадаць з геаграфічнымі, якія ляжаць у плоскасці экліптыкі. Вымярэнні «Вояджэра-2» дазволілі выявіць у Урана вельмі спецыфічнае магнітнае поле, якое не накіравана з геаметрычнага цэнтра планеты і нахілена на 59 градусаў адносна восі кручэння. Фактычна магнітны дыполь зрушаны ад цэнтра планеты да паўднёвага полюса прыкладна на 1⁄3 ад радыуса планеты. Гэтая незвычайная геаметрыя прыводзіць да вельмі асіметрычнага магнітнага поля, дзе напружанасць на паверхні ў паўднёвым паўшар’і можа складаць 0,1 Гауса, тады як у паўночным паўшар’і можа дасягаць 1,1 Гауса. У сярэднім па планеце гэты паказчык роўны 0,23 Гауса (для параўнання, магнітнае поле Зямлі аднолькавае ў абодвух паўшар'ях, і магнітны экватар прыкладна адпавядае «фізічнаму экватару»). Дыпольны момант Урана пераўзыходзіць зямны ў 50 разоў. Акрамя Урана, аналагічнае зрушанае і «нахіленае» магнітнае поле таксама назіраецца і ў Нептуна — у сувязі з гэтым мяркуюць, што такая канфігурацыя з’яўляецца характэрнай для ледзяных гігантаў. Адна з тэорый тлумачыць гэту з’яву тою акалічнасцю, што магнітнае поле ў планет зямной групы і іншых планет-гігантаў генеруецца ў цэнтральным ядры, а магнітнае поле ў «ледзяных гігантаў» утвараецца на адносна малых глыбінях: напрыклад, у акіяне вадкага аміяку, у тонкай канвектыўнай абалонцы, што акружае вадкую ўнутраную частку, якая мае стабільную слаістую структуру.

Тым не менш, па агульнай будове магнітасферы Уран падобны з іншымі планетамі Сонечнай сістэмы. Ёсць галоўная ўдарная хваля, якая размешчана на адлегласці ад Урана ў 23 яго радыусах, і магнітапаўза (на адлегласці 18 радыусаў Урана). Ёсць развіты магнітны хвост і радыяцыйныя паясыru. У цэлым Уран па структуры магнітасферы адрозніваецца ад Юпітэра і больш нагадвае Сатурн. Магнітны хвост Урана цягнецца за планетай на мільёны кіламетраў і кручэннем планеты скрыўлены «у штопар». Магнітасфера Урана ўтрымлівае зараджаныя часціцы: пратоны, электроны і невялікую колькасць H2+ іонаў. Ніякія цяжэйшыя іоны пры даследаваннях выяўлены не былі. Многія з гэтых часціц, напэўна, бяруцца з гарачай тэрмасферы Урана. Энергіі іонаў і электронаў могуць дасягаць 4 і 1,2 мегаэлектронвольтаў (МэВ) адпаведна. Шчыльнасць нізкаэнергетычных іонаў (гэта значыць іонаў з энергіяй менш чым 0,001 МэВ) ва ўнутранай магнітасферы — каля 2 іонаў на кубічны сантыметр. Важную ролю ў магнітасферы Урана адыгрываюць яго спадарожнікі, якія ўтвараюць вялікія поласці ў магнітным полі. Паток часціц дастаткова высокі, каб выклікаць зацямненне паверхні спадарожнікаў за час парадку 100 000 гадоў. Гэта можа быць прычынай цёмнай афарбоўкі спадарожнікаў і часціц кольцаў Урана. На Уране добра развітыя палярныя ззянні, якія бачныя як яркія дугі вакол абодвух палярных полюсаў. Аднак, у адрозненне ад Юпітэра, на Уране палярныя ззянні не значныя для энергетычнага балансу тэрмасферы.

Клімат

Асноўны артыкул:
image
Малюнак у натуральных колерах (злева) і на больш кароткіх хвалях (справа), якія дазваляюць адрозніць воблачныя палосы і атмасферны «капюшон» (здымак «Вояджэра-2»)

Атмасфера Урана — незвычайна спакойная у параўнанні з атмасферай іншых планет-гігантаў, нават у параўнанні з Нептунам, які падобны з Уранам і па саставе, і па памерах. Калі «Вояджэр-2» прыблізіўся да Урана, то ўдалося заўважыць ўсяго 10 палосак аблокаў у бачнай частцы планеты. Такі спакой у атмасферы можна растлумачыць надзвычай малым унутраным цяплом. Яно значна меншае, чым у іншых планет-гігантаў. Самая нізкая тэмпература, зарэгістраваная ў тропапаўзе Урана, складае 49 К (−224 °C), што робіць планету самай халоднай сярод планет Сонечнай сістэмы — нават халаднейшаю за больш аддаленыя ад Сонца Нептун і Плутон.

Атмасферныя ўтварэнні, воблакі і вятры

Асноўны артыкул:
image
Занальныя хуткасці аблокаў на Уране

Здымкі, зробленыя «Вояджэрам-2» ў 1986 годзе, паказалі, што бачнае паўднёвае паўшар’е Урана можна падзяліць на дзве вобласці: яркі «палярны капюшон» і менш яркія экватарыяльныя зоны. Гэтыя зоны мяжуюць на шыраце −45°. Вузкая паласа ў прамежку паміж −45° і −50°, названая паўднёвым «кальцом», з’яўляецца самай прыкметнай асаблівасцю паўшар’я і бачнай паверхні наогул. «Капюшон» і кальцо, як мяркуюць, размешчаны ў прамежку ціску ад 1,3 да 2 бараў і з'яўляюцца шчыльнымі аблокамі метану.

На жаль, «Вояджэр-2» наблізіўся да Урана падчас «Паўднёвага палярнага лета» і не змог зафіксаваць паўночны палярны круг. Аднак на пачатку XXI стагоддзя, калі паўночнае паўшар’е Урана ўдалося разгледзець праз касмічны тэлескоп «Хабл» і тэлескопы , ніякага «капюшона» або «кальца» у гэтай частцы планеты выяўлена не было. Такім чынам, была адзначана чарговая асіметрыя ў будове Урана, асабліва яркага каля паўднёвага полюса і раўнамерна цёмнага у абласцях на поўнач ад «паўднёвага кальца».

Акрамя буйнамаштабнай палоснай структуры атмасферы, «Вояджэр-2» адзначыў 10 маленькіх яркіх аблокаў, вялікая частка якіх была адзначана ў абсягу некалькіх градусаў на поўнач ад «паўднёвага кальца»; ва ўсіх іншых адносінах Уран выглядаў «дынамічна мёртвай» планетай. Аднак у 1990-х гадах колькасць зарэгістраваных яркіх аблокаў значна вырасла, прычым вялікая іх частка была знойдзена ў паўночным паўшар’і планеты, якое ў гэты час стала бачным. Першае тлумачэнне гэтага (светлыя аблокі лягчэй заўважыць у паўночным паўшар’і, чым у больш яркім паўднёвым) не пацвердзілася. Аблокі двух паўшар’яў адрозніваюцца па структуры: паўночныя аблокі меншыя, больш яркія і больш выразныя. Мяркуючы па ўсім, яны размешчаны на большай вышыні. Час жыцця аблокаў бывае самы розны — некаторыя з заўважаных аблокаў не праіснавалі і некалькіх гадзін, у той час як мінімум адно з паўднёвых захавалася з моманту пралёту каля Урана «Вояджэра-2». Нядаўнія назіранні Нептуна і Урана паказалі, што паміж аблокамі гэтых планет ёсць і шмат падобнага. Хоць надвор’е на Уране спакайнейшае, на ім, як і на Нептуне, былі адзначаны «цёмныя плямы» (атмасферныя віхры) — у 2006 годзе ўпершыню ў яго атмасферы быў заўважаны і сфатаграфаваны віхор.

image
Першы атмасферны віхор, заўважаны на Уране. Здымак атрыманы «Хаблам»

Адсочванне розных аблокаў дазволіла вызначыць занальныя вятры, што дзьмуць у верхняй трапасферы Урана. На экватары вятры з’яўляюцца рэтраграднымі, г. зн. дзьмуць ў адваротным адносна кручэння планеты кірунку, і іх хуткасці (бо рух адваротны кручэнню) складаюць −100 і −50 м/с. Хуткасці вятроў імкнуцца да нуля з павелічэннем адлегласці ад экватара аж да шыраты ± 20°, дзе ветру амаль няма. Вятры пачынаюць дзьмуць у кірунку кручэння планеты да самых полюсаў. Хуткасці вятроў пачынаюць расці, дасягаючы свайго максімуму ў шыротах ± 60° і спадаючы практычна да нуля на полюсах. Хуткасць ветру на шыраце ў −40° вагаецца ад 150 да 200 м/с, а далей назіранням перашкаджае «Паўднёвае кальцо», якое сваёй яркасцю зацяняе аблокі і не дазваляе вылічыць хуткасць ветру бліжэй да паўднёвага полюса. Найбольшая ж хуткасць ветру, заўважаная на планеце, была зарэгістравана на паўночным паўшар’і на шыраце +50° і складае больш чым 240 м/с.

Сезонныя змены

image
Уран. 2005 год. Відаць «паўднёвае кальцо» і яркае воблачка на поўначы

На працягу кароткага перыяду з сакавіка па май 2004 года ў атмасферы Урана было заўважана больш актыўнае з’яўленне аблокаў, амаль як на Нептуне. Назіранні зарэгістравалі хуткасць ветру да 229 м/с (824 км/г) і пастаянную навальніцу, названую «феерверкам чацвёртага ліпеня». 23 жніўня 2006 года Інстытут даследавання касмічнай прасторы (Боўлдэр, штат Каларада, ЗША) і Універсітэт Вісконсіна назіралі цёмную пляму на паверхні Урана, што дазволіла пашырыць веды пра змену пор года на гэтай планеце. Чаму адбываецца такое павышэнне актыўнасці, дакладна невядома — магчыма, «экстрэмальны» нахіл восі Урана прыводзіць да «экстрэмальных» жа змен сезонаў. Вызначэнне сезонных варыяцый Урана застаецца толькі справай часу, бо першыя якасныя звесткі пра яго атмасферу былі атрыманы менш чым 84 гады назад («ураніянскі год» доўжыцца 84 зямныя гады). Фотаметрыя, пачатая прыкладна палову ўраніянскага года назад (у 1950-я гады), паказала змяненні яркасці планеты ў двух дыяпазонах: з максімумамі, якія прыходзяцца на перыяды сонцастаянняў, і мінімумамі падчас раўнадзенстваў. Падобная перыядычная варыяцыя была адзначана дзякуючы мікрахвалевымen вымярэнням трапасферы, пачатым у 1960-я гады. Тэмпературныя вымярэнні стратасферы, праведзеныя ў 1970-я, таксама дазволілі выявіць максімумы падчас сонцастаяння (у прыватнасці, у 1986 годзе). Большасць гэтых змен, як мяркуецца, адбываецца з-за асіметрыі планеты.

Тым не менш, як паказваюць даследаванні, сезонныя змены на Уране не заўсёды залежаць ад фактараў, названых вышэй. У перыяд свайго папярэдняга «паўночнага сонцастаяння» ў 1944 годзе ва Урана падняўся ўзровень яркасці ў вобласці паўночнага паўшар’я — гэта паказала, што яно не заўсёды было цьмяным. Бачны, павернуты да Сонца полюс падчас сонцастаяння набірае яркасць і пасля раўнадзенства імкліва цямнее. Дэталёвы аналіз візуальных і мікрахвалевых вымярэнняў паказаў, што павелічэнне яркасці не заўсёды адбываецца падчас сонцастаяння. Таксама адбываюцца змены ў мерыдыянным альбеда. Нарэшце, у 1990-я гады, калі Уран пакінуў пункт сонцастаяння, дзякуючы касмічнаму тэлескопу «Хабл» удалося заўважыць, што паўднёвае паўшар'е пачало цямнець, а паўночнае — станавіцца ярчэй, у ім павялічвалася хуткасць вятроў і з'яўлялася больш аблокаў, але прасочвалася накіраванасць да праяснення. Механізм, які кіруе сезоннымі зменамі, дагэтуль недастаткова вывучаны. Каля летніх і зімніх сонцастаянняў абодва паўшар’і Урана знаходзяцца альбо пад сонечным святлом, альбо ў цемры адкрытага космасу. Праясненні асветленых сонцам участкаў, як мяркуюць, адбываюцца з-за лакальнага патаўшчэння туману і аблокаў метану ў слаях трапасферы. Яркае кальцо на шыраце ў −45° таксама звязана з аблокамі метану. Іншыя змены ў паўднёвай палярнай вобласці могуць тлумачыцца зменамі ў больш нізкіх слаях. Варыяцыі змены інтэнсіўнасці мікрахвалевага выпраменьвання з планеты, як відаць, выкліканыя зменамі ў глыбіннай трапасфернай цыркуляцыі, таму што тоўстыя палярныя воблакі і туманы могуць перашкодзіць канвекцыі. Калі набліжаецца дзень асенняга раўнадзенства, рухаючыя сілы мяняюцца, і канвекцыя можа адбывацца зноў.

Фарміраванне Урана

Маецца шмат аргументаў на карысць таго, што адрозненні паміж ледзянымі і газавымі гігантамі ўзніклі яшчэ пры фарміраванні Сонечнай сістэмы. Як мяркуюць, Сонечная сістэма ўтварылася з гіганцкага шара, які складаўся з газу і пылу і вядомы як Протасонечная туманнасць. Потым шар згусціўся, і ўтварыўся дыск з Сонцам у цэнтры. Большая частка вадароду з геліем пайшла на фарміраванне Сонца. А часціцы пылу сталі збірацца разам, каб пасля ўтварыць протапланеты. Па меры росту планет некаторыя з іх абзавяліся дастаткова моцным гравітацыйным полем, каб сканцэнтраваць вакол сябе астаткавы газ. Яны працягвалі набіраць газ да таго часу, пакуль не дасягалі граніцы, і раслі па экспаненце. Ледзяным жа гігантам ўдалося набраць значна менш газу — усяго некалькі мас Зямлі. Такім чынам, іх маса не дасягала гэтай граніцы. Сучасныя тэорыі фарміравання Сонечнай сістэмы маюць некаторыя цяжкасці ў тлумачэннях фарміравання Урана і Нептуна. Гэтыя планеты занадта буйныя для адлегласці, на якой яны знаходзяцца ад Сонца. Магчыма, раней яны былі бліжэй да Сонца, але потым нейкім чынам памянялі арбіты. Зрэшты, новыя метады планетарнага мадэлявання паказваюць, што Уран і Нептун сапраўды маглі ўтварыцца на сваім цяперашнім месцы, і, такім чынам, іх сапраўдныя памеры згодна з гэтымі мадэлямі не з’яўляюцца перашкодай у тэорыі паходжання Сонечнай сістэмы.

Сістэма Урана

Спадарожнікі Урана

Асноўны артыкул: Спадарожнікі Урана
image
Найбольш буйныя спадарожнікі Урана. Злева направа: Міранда, Арыель, Умбрыэль, Тытанія, Аберон.

У сістэме Урана 27 натуральных спадарожнікаў, якія атрымалі ўласныя назвы, што выбраны па імёнах персанажаў твораў Уільяма Шэкспіра і Аляксандра Попа. Можна вылучыць пяць асноўных самых буйных спадарожнікаў: гэта Міранда, Арыель, Умбрыэль, Тытанія і Аберон. Спадарожнікавая сістэма Урана найменш масіўная сярод спадарожнікавых сістэм газавых гігантаў. Нават сумарная маса ўсіх гэтых пяці спадарожнікаў не складзе і палавіны масы Трытона, спадарожніка Нептуна. Найбольшы са спадарожнікаў Урана, Тытанія, мае радыус усяго 788,9 км, што менш за палавіну радыуса Месяца, хоць і больш, чым у Рэі — другога па велічыні спадарожніка Сатурна. Ва ўсіх спадарожнікаў адносна нізкія альбеда — ад 0,20 ва Умбрыэля да 0,35 у Арыэля. Спадарожнікі Урана складаюцца з лёду і горных парод у суадносінах прыкладна 50 на 50. Лёд можа ўключаць у сябе аміяк і вуглякіслы газ. Сярод спадарожнікаў у Арыэля, мяркуючы па ўсім, самая маладая паверхня з найменшай колькасцю кратараў. Паверхня Умбрыэля, мяркуючы па ступені кратарызаванасці, хутчэй за ўсё, самая старая. На Мірандзе маюцца каньёныru да 20 кіламетраў глыбінёй, тэрасы і хаатычны ландшафт. Адна з тэорый тлумачыць гэта тым, што некалі Міранда сутыкнулася з нейкім нябесным целам і развалілася на часткі, хоць потым «сабралася» сіламі прыцягнення зноў.

У 2024 годзе абвешчана пра адкрыццё 28-га спадарожніка Урана, які здзяйсняе поўны абарот вакол планеты за 680 дзён і мае дыяметр каля 8 км, што робіць яго самым малым са спадарожнікаў планет Сонечной сістэмы.

Кольцы Урана

Асноўны артыкул: Кольцы Урана
image
Унутраныя кольцы Урана. Яркае вонкавае кальцо — ε, таксама бачныя восем іншых кольцаў
image
Схема кольцаў Урана

Ва Урана ёсць слаба выяўленая сістэма кольцаў, якая складаецца з вельмі цёмных часціц дыяметрам ад мікраметраў да долей метра. Гэта — другая кальцавая сістэма, выяўленая ў Сонечнай сістэме (першай была сістэма кольцаў Сатурна). На дадзены момант ва Урана вядома 13 кольцаў, самым яркім з якіх з’яўляецца кальцо ε (эпсілон). Кольцы Урана, верагодна, вельмі маладыя — на гэта паказваюць прамежкі паміж імі, а таксама адрозненні ў іх празрыстасці. Гэта сведчыць пра тое, што кольцы не ўтварыліся разам з планетай. Магчыма, раней кольцы былі адным з спадарожнікаў Урана, які разбурыўся альбо пры сутыкненні з нейкім нябесным целам, альбо пад дзеяннем прыліўных сілru.

У 1789 годзе Уільям Гершэль сцвярджаў, што бачыў кольцы, аднак гэты факт выглядае ненадзейным, бо яшчэ на працягу двух стагоддзяў пасля адкрыцця іншыя астраномы не маглі іх выявіць. Кальцавая сістэма Урана была пацверджана афіцыйна толькі 10 сакавіка 1977 года амерыканскімі навукоўцамі Джэймсам Л. Эліатам (James L. Elliot), Эдвардам В. Данем (Edward W. Dunham) і Дугласам Дж. Мінкам (Douglas J. Mink), якія выкарыстоўвалі бартавую абсерваторыю Койпераen. Адкрыццё было зроблена выпадкова — група першаадкрывальнікаў планавала правесці назіранні атмасферы Урана пры пакрыцці Уранам зоркі SAO 158687. Аднак, аналізуючы атрыманую інфармацыю, яны выявілі аслабленне зоркі яшчэ да яе пакрыцця Уранам, прычым адбылося гэта некалькі разоў запар. У выніку былі адкрыты 9 кольцаў Урана. Калі ў наваколлі Урана прыбыў касмічны апарат «Вояджэр-2», пры дапамозе бартавой оптыкі ўдалося выявіць яшчэ 2 кальцы, тым самым павялічыўшы агульную колькасць вядомых кольцаў да 11. У снежні 2005 года касмічны тэлескоп «Хабл» дазволіў адкрыць яшчэ 2 раней невядомыя кальцы. Яны аддаленыя на адлегласць у два разы большую, чым раней адкрытыя кольцы, і таму іх яшчэ часта называюць «знешняй сістэмай кольцаў Урана». Акрамя кольцаў, «Хабл» таксама дапамог адкрыць два раней невядомыя невялікія спадарожнікі, адзін з якіх (Маб) падзяляе сваю арбіту з самым вонкавым кальцом. З улікам апошніх двух кольцаў агульная колькасць кольцаў Урана даходзіць да 13. У красавіку 2006 года выявы новых кольцаў, атрыманыя абсерваторыяй Кекаru на Гавайскіх астравах, дазволілі адрозніць колеры знешніх кольцаў. Адно з іх было чырвоным, а іншае (самае знешняе) — сінім. Мяркуюць, што сіні колер знешняга кальца абумоўлены тым, што яно складаецца з дробных часціц вадзянога лёду з паверхні Маб. Унутраныя кольцы планеты выглядаюць шэрымі.

У работах першаадкрывальніка Урана Уільяма Гершэля першае ўпамінанне пра кольцы сустракаецца ў запісе ад 22 лютага 1789 года. У заўвагах да назіранняў ён адзначыў, што, на яго думку, ва Урана ёсць кольцы. Гершэль таксама западозрыў іх чырвоны колер (што было пацверджана ў 2006 годзе назіраннямі абсерваторыі Кека для перадапошняга кальца). Нататкі Гершэля патрапілі ў Часопіс Каралеўскага таварыства у 1797 годзе. Аднак пасля, на працягу амаль двух стагоддзяў — з 1797 па 1979 год, — кольцы ў літаратуры не згадваюцца зусім, што, вядома, дае права падазраваць памылку навукоўца. Тым не менш, досыць дакладныя апісанні ўбачанага Гершэлем не даюць падставы проста так скідаць з рахункаў яго назіранні.

Калі Зямля перасякае плоскасць кольцаў Урана, яны бачныя з рабра. Такое было, напрыклад, у 2007—2008 гадах.

Даследаванне Урана

Храналогія адкрыццяў

Дата Адкрыццё Першаадкрывальнікі
13 сакавіка 1781 Уран Уільям Гершэль
11 студзеня 1787 Тытанія і Аберон Уільям Гершэль
22 лютага 1789 Гершэль упамінае пра кольцы Урана Уільям Гершэль
24 кастрычніка 1851 Арыель і Умбрыэль Уільям Ласел
16 лютага 1948 Міранда Койпер
10 сакавіка 1979 Сістема кольцаў Урана адкрыта групай даследчыкаў
30 снежня 1985 Пак Сінот і станцыя «Вояджэр-2»
3 студзеня 1986 Джульета і Порцыя Сінот і станцыя «Вояджэр-2»
9 студзеня 1986 Крэсіда Сінот і станцыя «Вояджэр-2»
13 студзеня 1986 Дэздэмона, Разалінда і Белінда Сінот і станцыя «Вояджэр-2»
18 студзеня 1986 Пердыта Каркошка і станцыя «Вояджэр-2»
20 студзеня 1986 Кардэлія і Афелія Тэрыл і станцыя «Вояджэр-2»
23 студзеня 1986 Б'янка Сміт і станцыя «Вояджэр-2»
6 верасня 1997 Калібан і Сікаракса адкрыты групай даследчыкаў
18 ліпеня 1999 Сетэбас, Стэфана і Праспера адкрыты групай даследчыкаў
13 жніўня 2001 Трынкула, Фердынанд і Францыска адкрыты групай даследчыкаў
25 жніўня 2003 Маб і Купідон Шауолтар і Лізёр
29 жніўня 2003 Маргарыта Шэпард, Джуіт
23 жніўня 2006 Касмічны тэлескоп ім. Хабла і група даследчыкаў

Даследаванне аўтаматычнымі міжпланетнымі станцыямі

image
Фота Урана, зробленае «Вояджэрам-2» падчас «адбыцця» да Нептуна

У 1986 годзе касмічны апарат НАСА «Вояджэр-2» па пралётнай траекторыі перасек арбіту Урана і прайшоў у 81 500 км ад паверхні планеты. Гэта адзінае ў гісторыі касманаўтыкі наведванне наваколляў Урана. «Вояджэр-2» стартаваў у 1977 годзе, да пралёту міма Урана правёў даследаванні Юпітэра і Сатурна (а пазней — і Нептуна). Апарат правёў вывучэнне структуры і складзе атмасферы Урана, выявіў 10 новых спадарожнікаў, вывучыў унікальныя ўмовы надвор’я, выкліканыя восевым нахілам у 97,77°, і даследаваў сістэму кольцаў. Таксама было даследавана магнітнае поле і будова магнітасферы і, асабліва, «магнітнага хваста», створанага папярочным кручэннем. Былі выяўлены 2 новыя кальцы і сфатаграфаваны 5 самых буйных спадарожнікаў. У цяперашні час НАСА плануе запуск апарата Uranus orbiter and probeen у 2020-х гадах.

У прапанове, прадстаўленай Еўрапейскаму касмічнаму агенцтву групай са 168 навукоўцаў, апісваецца падарожжа да знешняй часткі Сонечнай сістэмы, у якім канчатковай мэтай з’яўляецца планета Уран. Місія названа Uranus Pathfinder. Яна дазволіць вывучыць унікальны хімічны склад планеты, яе кольцы і спадарожнікі, а таксама раскрыць некалькі самых важных таямніц планеты. Гэтая місія, у сваю чаргу, будзе садзейнічаць павелічэнню нашых ведаў пра Сонечную сістэму. Кіраўнік праекта расказаў, што матывацыяй да гэтай місіі з’яўляецца даследаванне гіганцкіх знешніх абласцей Сонечнай сістэмы, пра якія мы вельмі мала ведаем. У залежнасці ад памераў карабля, місія можа патрабаваць ад 8 да 15 гадоў, каб дасягнуць месца прызначэння. Каманда спадзяецца, што місія Uranus Pathfinder можа быць запушчана ў 2021 годзе.

У культуры

Ужо праз 3 гады пасля адкрыцця Уран стаў месцам дзеяння сатырычнага памфлета. З тых часоў у сюжэтную лінію сваіх навукова-фантастычных твораў яго ўключалі Стэнлі Вейнбаўм, Рэмсі Кэмпбэл, Лары Нівен, Сяргей Паўлаў, Георгій Гурэвіч і іншыя. Уран быў выбраны ў якасці месца дзеяння фільма «Падарожжа к сёмай планеце», а таксама асобных эпізодаў серыялаў «Касмічны патруль» і «Генеральны план далекаў» (эпізод тэлесерыяла «Доктар Хто»). Таксама планета згадваецца ў некалькіх коміксах, анімэ і камп'ютарных гульнях.

У астралогіі Уран (сімвал — image) лічыцца кіраўніком знака Вадалея.

Крыніцы

  1. Seligman, Courtney. Rotation Period and Day Length (нявызн.). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 13 жніўня 2009.
  2. Williams, Dr. David R.. Uranus Fact Sheet (нявызн.). NASA (31 студзеня 2005). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 10 жніўня 2007.
  3. Seidelmann, P. Kenneth; et al. (2007). "Report of the IAU/IAGWorking Group on cartographic coordinates and rotational elements: 2006". Celestial Mech. Dyn. Astr. 90: 155–180. :10.1007/s10569-007-9072-y. ISSN 0923-2958. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  4. Refers to the level of 1 bar atmospheric pressure
  5. Munsell, Kirk. NASA: Solar System Exploration: Planets: Uranus: Facts & Figures (нявызн.). NASA (14 мая 2007). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 13 жніўня 2007.
  6. Jacobson, R.A. (1992). "The masses of Uranus and its major satellites from Voyager tracking data and Earth-based Uranian satellite data". The Astronomical Journal. 103 (6): 2068–2078. :10.1086/116211. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  7. Fred Espenak. Twelve Year Planetary Ephemeris: 1995 - 2006 (нявызн.)(недаступная спасылка). NASA (2005). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 14 чэрвеня 2007.
  8. Podolak, M.; Weizman, A.; Marley, M. (1995). "Comparative model of Uranus and Neptune". Planet. Space Sci. 43 (12): 1517–1522.
  9. Lunine, Jonathan. I. (1993). "The Atmospheres of Uranus and Neptune". Annual Review of Astronomy and Astrophysics. 31: 217–263. :10.1146/annurev.aa.31.090193.001245.
  10. Образовательная Интернет программа MIRA, раздел об Уране (нявызн.). Monterey Institute for Research in Astronomy. Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 27 жніўня 2007.
  11. Кравчук П. А. Рекорды природы (руск.). — Л.: Эрудит, 1993. — 216 с. — 60 000 экз. — ISBN 5-7707-2044-1.
  12. MIRA's Field Trips to the Stars Internet Education Program (нявызн.). Monterey Institute for Research in Astronomy. Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 27 жніўня 2007.
  13. Smith, B.A.; et al. (1986). "Voyager 2 in the Uranian System: Imaging Science Results". Science. 233: 97–102. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  14. Sromovsky, L. A.; Fry, P. M.. Dynamics of cloud features on Uranus (нявызн.). SAO/NASA ADS Astronomy Abstract Service. doi:10.1016/j.icarus.2005.07.022. Праверана 18 студзеня 2014.
  15. История открытия Урана (руск.)
  16. Ледяной гигант. Как открыли Уран (руск.)
  17. Planet symbols (нявызн.)(недаступная спасылка). NASA Solar System exploration. Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 4 жніўня 2007.
  18. Francesca Herschel. The meaning of the symbol H+o for the planet Uranus (нявызн.). The Observatory (1917). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 5 жніўня 2007.
  19. Sailormoon Terms and Information (нявызн.)(недаступная спасылка). The Sailor Senshi Page. Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 5 сакавіка 2006.
  20. "Asian Astronomy 101". Hamilton Amateur Astronomers. 4 (11). October 1997. Архівавана з арыгінала 18 кастрычніка 2012. Праверана 2007-08-05.
  21. Uranus/Earth Comparison
  22. Next Stop Uranus (нявызн.) (1986). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 9 чэрвеня 2007.
  23. J J O'Connor and E F Robertson. Mathematical discovery of planets (нявызн.) (1996). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 13 чэрвеня 2007.
  24. Peter J. Gierasch and Philip D. Nicholson. Uranus (нявызн.)(недаступная спасылка). NASA World Book (2004). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 9 чэрвеня 2007.
  25. Elkins-Tanton L. T. Uranus, Neptune, Pluto, and the Outer Solar System. — New York: Chelsea House, 2006. — P. 9. — (The Solar System). — ISBN 0-8160-5197-6.
  26. Lawrence Sromovsky. Hubble captures rare, fleeting shadow on Uranus (нявызн.)(недаступная спасылка). University of Wisconsin Madison (2006). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 9 чэрвеня 2007.
  27. Hammel, Heidi B. (September 5, 2006). "Uranus nears Equinox." (PDF). A report from the 2006 Pasadena Workshop. Архівавана з арыгінала (PDF) 2009-02-25. Праверана 2014-09-21. Архіўная копія (нявызн.)(недаступная спасылка). Архівавана з першакрыніцы 25 лютага 2009. Праверана 21 верасня 2014.
  28. Hubble Discovers Dark Cloud In The Atmosphere Of Uranus (нявызн.). Science Daily. Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 16 красавіка 2007.
  29. Jay T. Bergstralh, Ellis Miner, Mildred Matthews. Uranus. — 1991. — P. 485–486.
  30. Правда. Ru Наука и техника.
  31. Report of the IAU/IAG working group on cartographic coordinates and rotational elements of the planets and satellites: 2000 (нявызн.)(недаступная спасылка). IAU (2000). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 13 чэрвеня 2007.
  32. Cartographic Standards (нявызн.) (PDF). NASA. Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 13 чэрвеня 2007.
  33. Coordinate Frames Used in MASL (нявызн.)(недаступная спасылка) (2003). Архівавана з першакрыніцы 15 жніўня 2001. Праверана 13 чэрвеня 2007.
  34. Moore, Patrick (September). "Observing the green giant". Sky at Night Magazine: 47. Архівавана з арыгінала 5 мая 2008. Праверана 21 верасня 2014. {{cite journal}}: Праверце значэнне даты ў: |date= і |year= / |date= mismatch ()
  35. NASA's Uranus fact sheet (нявызн.). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 13 чэрвеня 2007.
  36. Gary T. Nowak. Uranus: the Threshold Planet of 2006 (нявызн.)(недаступная спасылка) (2006). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 14 чэрвеня 2007.
  37. Podolak, M.; Podolak, J.I.; Marley, M.S. (2000). "Further investigations of random models of Uranus and Neptune". Planet. Space Sci. 48: 143–151.
  38. Faure, Gunter; Mensing, Teresa (2007). Faure, Gunter; Mensing, Teresa M. (рэд.). "Introduction to Planetary Science". Springer Netherlands. :10.1007/978-1-4020-5544-7_18. {{cite journal}}: Шаблон цытавання journal патрабуе |journal= (); |chapter= ігнараваны ()Папярэджанні CS1: розныя назвы: editors list (спасылка)
  39. Atreya, S.; Egeler, P.; Baines, K. (2006). "Water-ammonia ionic ocean on Uranus and Neptune?" (PDF). Geophysical Research Abstracts. 8: 05179. Архівавана з арыгінала (pdf) 5 лютага 2012. Праверана 21 верасня 2014.
  40. Hanel, R.; et al. (1986). "Infrared Observations of the Uranian System". Science. 233: 70–74. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  41. Sromovsky, L.A.; Fry, P.M. (2005). "Dynamics of cloud features on Uranus". Icarus. 179: 459–483. :10.1016/j.icarus.2005.07.022.
  42. Pearl, J.C. (1990). "The Albedo, Effective Temperature, and Energy Balance of Uranus as Determined from Voyager IRIS Data". Icarus. 84: 12–28. :10.1016/0019-1035(90)90155-3. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  43. David Hawksett (August). "Ten Mysteries of the Solar System: Why is Uranus So Cold?". Astronomy Now: 73. {{cite journal}}: Праверце значэнне даты ў: |date= і |year= / |date= mismatch ()
  44. Elkins-Tanton L. T. Uranus, Neptune, Pluto, and the Outer Solar System. — New York: Chelsea House, 2006. — P. 18—20. — (The Solar System). — ISBN 0-8160-5197-6.
  45. dePater, Imke; Romani, Paul N.; Atreya, Sushil K. (1991). "Possible Microwave Absorption in by H2S gas Uranus' and Neptune's Atmospheres" (PDF). Icarus. 91: 220–233. :10.1016/0019-1035(91)90020-T.
  46. Herbert, Floyd; et al. (1987). "The Upper Atmosphere of Uranus: EUV Occultations Observed by Voyager 2" (PDF). J. of Geophys. Res. 92: 15, 093–15, 109. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  47. B. Conrath; et al. "The helium abundance of Uranus from Voyager measurements". Journal of Geophysical Research. 92: 15003–15010. {{cite journal}}: Невядомы параметр |yar= ігнараваны ()
  48. Lodders, Katharin (2003). "Solar System Abundances and Condensation Temperatures of the Elements". The Astrophysical Journal. 591: 1220–1247. :10.1086/375492.
  49. Lindal, G.F.; et al. (1987). "The Atmosphere of Uranus: Results of Radio Occultation Measurements with Voyager 2". J. of Geophys. Res. 92: 14, 987–15, 001. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  50. Tyler, J.L.; et al. (1986). "Voyger 2 Radio Science Observations of the Uranian System: Atmosphere, Rings, and Satellites". Science. 233: 79–84. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  51. Bishop, J. (1990). "Reanalysis of Voyager 2 UVS Occultations at Uranus: Hydrocarbon Mixing Ratios in the Equatorial Stratosphere" (PDF). Icarus. 88: 448–463. :10.1016/0019-1035(90)90094-P. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  52. Elkins-Tanton L. T. Uranus, Neptune, Pluto, and the Outer Solar System. — New York: Chelsea House, 2006. — P. 13. — (The Solar System). — ISBN 0-8160-5197-6.
  53. dePater, Imke; Romani, Paul N.; Atreya, Sushil K. (1989). "Uranius Deep Atmosphere Revealed" (PDF). Icarus. 82 (12): 288–313. :10.1016/0019-1035(89)90040-7.
  54. Burgorf, Martin; et al. (2006). "Detection of new hydrocarbons in Uranus' atmosphere by infrared spectroscopy". Icarus. 184: 634–637. :10.1016/j.icarus.2006.06.006. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  55. Encrenaz, Therese (2003). "ISO observations of the giant planets and Titan: what have we learnt?". Planet. Space Sci. 51: 89–103. :10.1016/S0032-0633(02)00145-9.
  56. Summers, Michael E.; Strobel, Darrell F. (1989). "Photochemistry of the Atmosphere of Uranus". The Astrophysical Journal. 346: 495–508. :10.1086/168031.
  57. Encrenaz, Th.; Lellouch, E.; Drossart, P. (2004). "First detection of CO in Uranus" (PDF). Astronomy&Astrophysics. 413: L5–L9. :10.1051/0004-6361:20034637. Праверана 2007-08-05.
  58. Atreya, Sushil K.; Wong, Ah-San (2005). "Coupled Clouds and Chemistry of the Giant Planets — a Case for Multiprobes". Space Sci. Rev. 116: 121–136. :10.1007/s11214-005-1951-5.
  59. Herbert, Floyd; Sandel, Bill R. (1999). "Ultraviolet Observations of Uranus and Neptune". Planet. Space Sci. 47: 1119–1139.
  60. Young, Leslie A.; et al. (2001). "Uranus after Solstice: Results from the 1998 November 6 Occultation" (PDF). Icarus. 153: 236–247. :10.1006/icar.2001.6698. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  61. Trafton, L.M.; et al. (1999). "H2 Quadrupole and H3+ Emission from Uranus: the Uranian Thermosphere, Ionosphere, and Aurora". The Astrophysical Journal. 524: 1059–1023. :10.1086/307838. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  62. Encrenaz, Th. (2003). "The rotational temperature and column density of H+3 in Uranus" (PDF). Planetary and Space Sciences. 51: 1013–1016. :10.1016/S0032-0633(03)00132-6. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  63. Lam, Hoanh An (1997). "Variation in the H+3 emission from Uranus". The Astrophysical Journal. 474: L73–L76. :10.1086/310424. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  64. Ness, Norman F.; et al. (1986). "Magnetic Fields at Uranus". Science. 233: 85–89. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  65. Russell, C.T. (1993). "Planetary Magnetospheres" (pdf). Rep. Prog. Phys. 56: 687–732.
  66. Stanley, Sabine; Bloxham, Jeremy (2004). "Convective-region geometry as the cause of Uranus' and Neptune's unusual magnetic fields" (PDF). Letters to Nature. 428: 151–153. :10.1038/nature02376. Архівавана з арыгінала (PDF) 7 жніўня 2007. Праверана 2007-08-05.
  67. Krimigis, S.M.; et al. (1986). "The Magnetosphere of Uranus: Hot Plasma and radiation Environment". Science. 233: 97–102. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  68. Voyager: Uranus: Magnetosphere (нявызн.). NASA (2003). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 13 чэрвеня 2007.
  69. Bridge, H.S.; et al. (1986). "Plasma Observations Near Uranus: Initial Results from Voyager 2". Science. 233: 89–93. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  70. Voyager Uranus Science Summary (нявызн.). NASA/JPL (1988). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 9 чэрвеня 2007.
  71. Emily Lakdawalla. No Longer Boring: 'Fireworks' and Other Surprises at Uranus Spotted Through Adaptive Optics (нявызн.)(недаступная спасылка). The Planetary Society (2004). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 13 чэрвеня 2007.
  72. Hammel, H.B.; et al. (2005). "Uranus in 2003: Zonal winds, banded structure, and discrete features" (PDF). Icarus. 175: 534–545. :10.1016/j.icarus.2004.11.012. Архівавана з арыгінала (pdf) 25 кастрычніка 2007. Праверана 21 верасня 2014. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  73. Rages, K.A.; Hammel, H.B.; Friedson, A.J. (2004). "Evidence for temporal change at Uranus' south pole". Icarus. 172: 548–554. :10.1016/j.icarus.2004.07.009.
  74. Karkoschka, Erich (2001). "Uranus' Apparent Seasonal Variability in 25 HST Filters". Icarus. 151: 84–92. :10.1006/icar.2001.6599.
  75. Hammel, H.B.; et al. (2005). "New cloud activity on Uranus in 2004: First detection of a southern feature at 2.2 µm" (pdf). 175: 284–288. :10.1016/j.icarus.2004.11.016. {{cite journal}}: Шаблон цытавання journal патрабуе |journal= (); Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) (); Невядомы параметр |journa= ігнараваны ()(недаступная спасылка)
  76. Sromovsky, L.. Hubble Discovers a Dark Cloud in the Atmosphere of Uranus (нявызн.) (pdf). physorg.com. Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 22 жніўня 2007.
  77. Hammel, H.B. (2001). "New Measurements of the Winds of Uranus". Icarus. 153: 229–235. :10.1006/icar.2001.6689. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  78. Devitt, Terry. Keck zooms in on the weird weather of Uranus (нявызн.)(недаступная спасылка). University of Wisconsin-Madison (2004). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 24 снежня 2006.
  79. Hammel, H.B.; Lockwood, G.W. (2007). "Long-term atmospheric variability on Uranus and Neptune". Icarus. 186: 291–301. :10.1016/j.icarus.2006.08.027.
  80. Lockwood, G.W.; Jerzykiewicz, Mikołaj (2006). "Photometric variability of Uranus and Neptune, 1950–2004". Icarus. 180: 442–452. :10.1016/j.icarus.2005.09.009.
  81. Klein, M.J.; Hofstadter, M.D. (2006). "Long-term variations in the microwave brightness temperature of the Uranus atmosphere". Icarus. 184: 170–180. :10.1016/j.icarus.2006.04.012.
  82. Hofstadter, Mark D.; Butler, Bryan J. (2003). "Seasonal change in the deep atmosphere of Uranus". Icarus. 165: 168–180. :10.1016/S0019-1035(03)00174-X.
  83. Thommes, Edward W.; Duncan, Martin J.; Levison, Harold F. (1999). "The formation of Uranus and Neptune in the Jupiter-Saturn region of the Solar System" (pdf). Nature. 402: 635–638. :10.1038/45185.
  84. Brunini, Adrian; Fernandez, Julio A. (1999). "Numerical simulations of the accretion of Uranus and Neptune". Plan. Space Sci. 47: 591–605. :10.1016/S0032-0633(98)00140-8.
  85. Sheppard, Scott S.; Jewitt, David; Kleyna, Jan (2006). "An Ultradeep Survey for Irregular Satellites of Uranus: Limits to Completeness" (PDF). The Astronomical Journal. 129: 518–525. :10.1086/426329.
  86. Uranus (нявызн.). nineplanets.org. Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 3 ліпеня 2007.
  87. Hussmann, Hauke; Sohl, Frank; Spohn, Tilman (2006). "Subsurface oceans and deep interiors of medium-sized outer planet satellites and large trans-neptunian objects". Icarus. 185: 258–273. :10.1016/j.icarus.2006.06.005.
  88. Marzari, F.; et al. (1998). "Modelling the disruption and reaccumulation of Miranda" (PDF). Astron. Astrophys. 333: 1082–1091. :10.1051/0004-6361:20010803. Архівавана з арыгінала (pdf) 8 сакавіка 2008. Праверана 21 верасня 2014. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  89. Открытые в феврале спутники Урана и Нептуна станут последними среди крупных (нявызн.). TACC. Праверана 28 лютага 2024.
  90. (2002). "Planetary rings" (pdf). Reports On Progress In Physics. 65: 1741–1783.
  91. J. L. Elliot, E. Dunham & D. Mink. The rings of Uranus (нявызн.). Cornell University (1977). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 9 чэрвеня 2007.
  92. NASA's Hubble Discovers New Rings and Moons Around Uranus (нявызн.). Hubblesite (2005). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 9 чэрвеня 2007.
  93. dePater, Imke (2006). "New Dust Belts of Uranus: Two Ring, red Ring, Blue Ring". Science. 312: 92–94. :10.1126/science.1125110. {{cite journal}}: Невядомы параметр |coauthors= ігнараваны (прапануецца |author=) ()
  94. Sanders, Robert. Blue ring discovered around Uranus (нявызн.). UC Berkeley News (). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 3 кастрычніка 2006.
  95. Stephen Battersby. Blue ring of Uranus linked to sparkling ice (нявызн.). NewScientistSpace (2006). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 9 чэрвеня 2007.
  96. "Uranus rings 'were seen in 1700s'". BBC News. 19 красавіка 2007. Праверана 2007-04-19.
  97. Did William Herschel Discover The Rings Of Uranus In The 18th Century? (нявызн.). Physorg.com (2007). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 20 чэрвеня 2007.
  98. Voyager: The Interstellar Mission: Uranus (нявызн.). JPL (2004). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 9 чэрвеня 2007.
  99. Uranus Pathfinder Exploring the Origins and Evolution of Ice Giant Planets (нявызн.). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 21 верасня 2014.
  100. Uranus Pathfinder: Mission to the Mysterious Ice Giant (нявызн.). news.discovery.com (25 студзеня 2011). Архівавана з першакрыніцы 11 жніўня 2011. Праверана 21 верасня 2014.
  101. Everett Franklin Bleiler, Richard J. Bleiler. Science Fiction: The Early Years. — Kent State University Press, 1990. — P. 776. — 998 p. — ISBN 9780873384162.
  102. Brian Stableford. Uranus // Science Fact and Science Fiction. An Encyclopedia. — Routledge, Taylor & Francis Group, 2006. — P. 540-541. — 758 p. — ISBN 0‐415‐97460‐7.
  103. Павел Гремлёв Ледяные гиганты. Уран и Нептун в фантастике. — М.: Мир фантастики, 2011. — № 93.
  104. Charles S. Lassen Major Chuck's Space Patrol Radio Episode Log // Space Patrol: Missions of Daring in the Name of Early Television. — P. 405. — ISBN 9780786419111.
  105. Lance Parkin. Doctor Who: a history of the universe. — Doctor Who Books, 1996. — 273 p. — ISBN 9780426204718.
  106. Library. New York: Mitchell Beazley/Ballantine Book. 1972. p. 14.

Спасылкі

  • image На Вікісховішчы ёсць медыяфайлы па тэме Уран (планета)
  • New Images Reveal Clouds on Planet Uranus, 10.11.2004 // SPACE.COM
  • Planet Uranus Has Rare Blue Ring, 6.4.2006 // SPACE.COM
  • New Uranian Moon Found in Months-long Effort, 2.10.2002 // SPACE.COM
  • Уран на galaxy.gcmsite.ru Архівавана 10 сакавіка 2006.
  • Уран на astrolab.ru
  • edu.nstu.ru Архівавана 4 ліпеня 2011.
  • galspace.spb.ru
  • Уран на allplanets.ru
  • www.astronet.ru
  • Астрофорум — тема о наблюдениях Урана
  • Г. Бурба. Открытый дважды // Научно-популярная статья в журнале «Вокруг света»
  • Уильям Гершель наблюдал кольца Урана в конце XVIII века Архівавана 3 верасня 2007.
  • Причины изменения геометрического альбедо Урана
  • Океаны жидкой воды на ледяных гигантах
  • Planet-bound dark matter and the internal heat of Uranus, Neptune, and hot-Jupiter exoplanets
  • Long-term observations of Uranus and Neptune at 90 GHz with the IRAM 30m telescope — (1985—2005)
  • Origin of the Structure of the Kuiper Belt during a Dynamical Instability in the Orbits of Uranus and Neptune
  • Optical parameters of the nonisothermal Uranus's and Neptune's atmospheres
  • Mid-Infrared Ethane Emission on Neptune and Uranus
  • Uranus's anomalously low excess heat constrains strongly interacting dark matter
Гэты артыкул уваходзіць у лік добрых артыкулаў беларускамоўнага раздзела Вікіпедыі.

Аўтар: www.NiNa.Az

Дата публікацыі: 20 Май, 2025 / 18:24

U panyaccya yosc i inshyya znachenni gl Uran Ura n planeta Sonechnaj sistemy syomaya pa addalenasci ad Sonca trecyaya pa dyyametry i chacvyortaya pa mase Byla adkryta y 1781 godze anglijskim astranomam Uilyamam Gershelem i nazvana y gonar grechaskaga boga neba Urana backi Kronasa u rymskaj mifalogii Saturna i adpavedna dzeda Zeysa u rymlyan Yupitera UranFatagrafiya Urana z aparata Voyadzher 2 AdkryccyoPershaadkryvalnik Uilyam GershelMesca adkryccya Bat VyalikabrytaniyaData adkryccya 13 sakavika 1781pramoe naziranneArbitalnyya haraktarystykiEpoha J2000Perygelij 2 748 938 461 km 18 375 518 63 a a Afelij 3 004 419 704 km 20 083 305 26 a a Vyalikaya payvos a 2 876 679 082 km 19 229 411 95 a a Ekscentrysitet arbity e 0 044 405 586Siderychny peryyad abarachennya 30 799 095 dzyon 84 323 326 godaSinadychny peryyad abarachennya 369 66 dnejArbitalnaya skorasc v 6 81 km sSyarednyaya anamaliya Mo 142 955717 Nahil i 0 772556 6 48 adnosna sonechnaga ekvataraDaygata yzyhodnaga vuzla W 73 989821 Argument perycentra w 96 541318 Spadarozhniki 27Fizichnyya haraktarystykiSplyushchanasc 0 02293Ekvataryyalny radyus 25 559 kmPalyarny radyus 24 973 kmPloshcha paverhni S 8 1156 109 km Masa m 8 6832 1025 kgSyarednyaya shchylnasc r 1 27 g sm Paskarenne svabodnaga padzennya na ekvatary g 8 87 m s 0 886 g Drugaya kasmichnaya skorasc v2 21 3 km sNahil vosi 97 77 Pramoe yzyhodzhanne paynochnaga polyusa a 17 g 9 hvil 15 s 257 311 Shilenne paynochnaga polyusa d 15 175 Albeda 0 300 0 51 Bachnaya zornaya velichynya 5 9 5 323 3 4 1 Temperatura min syar maks uzroven 1 bara 76 K0 1 bara trapapayza 49 K 224 C 53 K 220 C 57 K 216 C AtmasferaSklad 83 3 Vadarod H2 15 3 Gelij2 3 MetanLyod amiyachny vadzyany metanavy Uran stay pershaj planetaj adkrytaj u Novy chas i pry dapamoze teleskopa Yago adkryy Uilyam Gershel 13 sakavika 1781 g tym samym upershynyu z chasoy antychnasci pashyryyshy yyaylenni pra mezhy Sonechnaj sistemy Nyagledzyachy na toe shto chasam Uran bachny nyayzbroenym vokam bolsh ranniya naziralniki prymali yago za cmyanuyu zorku U adroznenne ad gazavyh gigantay Saturna i Yupitera yakiya skladayucca y asnoynym z vadarodu i geliyu u netrah Urana i padobnaga z im Neptuna adsutnichae metalichny vadarod ale zatoe shmat lyodu y yago vysokatemperaturnyh madyfikacyyah Pa getaj prychyne specyyalisty vydzelili getyya dzve planety y asobnuyu kategoryyu ledzyanyh gigantay Asnovu atmasfery Urana skladayuc vadarod i gelij Akramya tago u yoj vyyaylenyya slyady metanu i inshyh vuglevadaroday a taksama abloki z lyodu cvyordaga amiyaku i vadarodu Geta samaya halodnaya planetnaya atmasfera Sonechnaj sistemy z minimalnaj temperaturaj u 49 K 224 C Myarkuyuc shto Uran mae skladanuyu slaistuyu strukturu ablokay dze vada skladae nizhni sloj a metan verhni U adroznenne ad Neptuna netry Urana skladayucca y asnoynym z ildoy i gornyh parod Getak zha yak i y inshyh gazavyh gigantay Sonechnaj sistemy va Urana yosc sistema kolcay i magnitasfera a akramya tago 27 spadarozhnikay Aryentacyya Urana y prastory adroznivaecca ad astatnih planet Sonechnaj sistemy yago vos kruchennya lyazhyc niby na baku adnosna ploskasci abarachennya getaj planety vakol Sonca U vyniku planeta byvae pavernuta da Sonca paperamenna to paynochnym polyusam to paydnyovym to ekvataram to syarednimi shyrotami U 1986 godze amerykanski kasmichny aparat Voyadzher 2 peraday na Zyamlyu zdymki Urana z blizkaj adleglasci Na ih vidac nevyraznaya y bachnym spektry planeta bez hmarnyh palos i atmasfernyh shtormay harakternyh dlya inshyh planet gigantay Adnak u cyaperashni chas nazemnymi nazirannyami ydalosya raspaznac prykmety sezonnyh zmyanennyay i pavelichennya pagodnaj aktyynasci na planece vyklikanyh nablizhennem Urana da punkta svajgo raynadzenstva Hutkasc vyatroy na Urane mozha dasyagac 250 m s 900 km g Adkryccyo planetyMadel teleskopa Gershelya y muzei g Bat Uran nazirali y nachnym nebe i ranej yashche 1690 h gadah astranomy adznachali yago na svaih kartah ale lichyli zorkaj 13 sakavika 1781 goda razmyashchenne zorak u suzor i Cyalca vyvuchay uzho Uilyam Gershel ale i yon ne zmog vyznachyc sapraydnuyu pryrodu znojdzenaga ab ekta i vyrashyy shto geta kameta Astranomy pachali vyvuchac pavedamlenne Gershelya i pryjshli da vysnovy shto geta novaya planeta yakaya razmyashchaecca paslya Saturna Uran stay pershaj planetaj vyyaylenaj praz aptychny teleskop Nazva Uilyam Gershel pershaadkryvalnik Urana Znoy adkrytae nyabesnae cela Gershel bespaspyahova prapanavay nazvac Zorkaj Georga y gonar anglijskaga karalya tago chasu Georga III Adnak zamest getaga planeta y kanchatkovym vyniku atrymala imya y gonar grechaskaga Boga neba Urana yaki taksama byy backam Kronasa albo Saturna y rymskaj mifalogii Uran adzinaya planeta chyya nazva pryjshla z starazhytnagreckaj mifalogii astatniya planety byli nazvanyya y gonar persanazhay z starazhytnarymskih mifay Prymetnikam vytvornym ad Urana lichycca slova uraniyanski Astranamichny simval yaki abaznachae Uran z yaylyaecca gibrydam simvalay Marsa i Sonca Prychynaj getaga nazyvaecca toe shto y starazhytnagrechaskaj mifalogii Uran neba znahodzicca pad ab yadnanayu yladayu Sonca i Marsa Astralagichny simval Urana prapanavany Lalandam k 1784 godze sam Laland tlumachyy u lisce da Gershelya nastupnym chynam Geta zyamny shar uvyanchany pershaj litaraj Vashaga imeni Aryginalny tekst fr un globe surmonte par la premiere lettre de votre nom U kitajskaj yaponskaj v etnamskaj i karejskaj movah nazva planety perakladaecca litaralna yak Zorka Planeta Nyabesnaga Cara Arbita i vyarchenneUran yago kolcy i spadarozhniki Syarednyaya addalenasc planety ad Sonca skladae 19 1914 a a 2 8 mlrd km Peryyad poynaga abarotu Urana vakol Sonca skladae 84 zyamnyya gady Adleglasc pamizh Uranam i Zyamlyoj zmyanyaecca ad 2 7 da 2 85 mlrd km Vyalikaya payvos arbity roynaya 19 229 a a abo kalya 3 mlrd km Intensiynasc sonechnaga vypramenvannya na takoj adleglasci skladae 1 400 ad znachennya na arbice Zyamli Upershynyu elementy arbity Urana byli vylichanyya y 1783 godze francuzskim astranomam P eram Simonam Laplasam adnak z chasam byli vyyaylenyya neadpavednasci razlikovyh i naziranyh stanovishchay planety U 1841 brytanec Dzhon Kaych Adams pershym vykazay zdagadku shto pamylki y razlikah vyklikanyya gravitacyjnym uzdzeyannem yashche ne adkrytaj planety U 1845 godze francuzski matematyk Urben Lever e pachay nezalezhnuyu pracu pa vylichenni elementay arbity Urana a 23 verasnya 1846 Yohan Gotfryd Gale vyyaviy novuyu planetu paznej nazvanuyu Neptunam amal na tym zha mescy yakoe pradkazay Lever e Peryyad kruchennya Urana vakol svayoj vosi skladae 17 gadzin 14 hvilin Adnak yak i na inshyh planetah gigantah u verhnih slayah atmasfery Urana dzmuc velmi mocnyya vyatry y kirunku kruchennya yakiya dasyagayuc hutkasci 240 m c Takim chynam kalya 60 gradusay paydnyovaj shyraty nekatoryya bachnyya atmasfernyya detali robyac abarot vakol planety ysyago za 14 gadzin Nahil vosi kruchennya Ploskasc ekvatara Urana nahilena da ploskasci yago arbity pad vuglom 97 86 geta znachyc planeta krucicca retragradna ru Geta pryvodzic da tago shto zmena chasoy goda adbyvaecca zusim ne tak yak na inshyh planetah Sonechnaj sistemy Kali inshyya planety mozhna paraynac z vaychkami to Uran bolsh padobny na myach yaki kocicca Takoe anamalnae kruchenne zvychajna tlumachac sutyknennem Urana z vyalikaj planetazimallyu na rannim etape yago farmiravannya U momanty soncastayannya adzin z polyusay planety akazvaecca nakiravanym na Sonca Tolki y vuzkaj paloscy kalya ekvatara adbyvaecca hutkaya zmena dnya i nochy pry getym Sonca tam razmeshchana velmi nizka nad garyzontam yak u zyamnyh palyarnyh shyrotah Praz paygoda uraniyanskaga situacyya myanyaecca na procilegluyu palyarny dzen nadyhodzic u inshym payshar i Kozhny polyus 42 zyamnyya gady znahodzicca y cemry i yashche 42 gady pad svyatlom Sonca U momanty raynadzenstva Sonca staic perad ekvataram Urana shto dae takuyu zh zmenu dnya i nochy yak na inshyh planetah Chargovae raynadzenstva na Urane nastupila 7 snezhnya 2007 goda Paynochnae payshar e God Paydnyovae payshar eZimnyae soncastayanne 1902 1986 Letnyae soncastayanneVyasennyae raynadzenstva 1923 2007 Asennyae raynadzenstvaLetnyae soncastayanne 1944 2028 Zimnyae soncastayanneAsennyae raynadzenstva 1965 2049 Vyasennyae raynadzenstva Tlumachenni nezvychajnaga nahilu vosi kruchennya Urana taksama pakul zastayucca tolki gipotezami hoc zvychajna lichycca shto pry farmiravanni Sonechnaj sistemy protaplaneta pameram prykladna z Zyamlyu yrezalasya va Uran i zmyanila yago vos kruchennya Mnogiya navukoycy ne zgodnyya z dadzenaj gipotezaj bo yana ne mozha rastlumachyc chamu ni adzin sa spadarozhnikay Urana ne valodae takoj zha nahilnaj arbitaj Byla prapanavana gipoteza shto vos vyarchennya planety za milyony gadoy rashistay bujny spadarozhnik paslya zgubleny Padchas pershaga navedvannya Urana Voyadzheram 2 u 1986 godze paydnyovy polyus Urana byy pavernuty da Sonca Pavodle aznachennya uhvalenaga Mizhnarodnym astranamichnym sayuzam paydnyovy polyus toj yaki znahodzicca z peynaga boku ploskasci Sonechnaj sistemy nezalezhna ad kirunku kruchennya planety Chasam vykarystoyvayuc inshae pagadnenne zgodna z yakim kirunak na poynach vyznachaecca zyhodzyachy z kirunku kruchennya pa pravilu pravaj ruki Pa takim aznachenni polyus yaki asvyachaysya Soncam u 1986 godze ne paydnyovy a paynochny Astranom Patryk Mur en prakamenciravay getuyu prablemu nastupnym lakanichnym chynam Vybirajce lyuby Bachnasc Z 1995 pa 2006 god bachnaya zornaya velichynya Urana vagalasya pamizh 5 6m i 5 9m g zn planeta byla bachnaya nyayzbroenym vokam na myazhy yago magchymascej pryblizna 6 0m Vuglavy dyyametr planety byy u pramezhku pamizh 3 4 i 3 7 vuglavymi sekundami dlya paraynannya Saturn 16 20 vuglavyh sekund Yupiter 32 45 vuglavyh sekund Pry chystym cyomnym nebe Uran y procistayanni bachny nyayzbroenym vokam a z binoklem yago mozhna nazirac navat u garadskih umovah U vyalikiya amatarskiya teleskopy z dyyametram ab ektyva ad 15 da 23 sm Uran bachny yak bledna blakitny dysk z vidavochna vyyaylenym pacyamnennem lya krayu U bolshyya teleskopy z dyyametram ab ektyva bolsh za 25 sm mozhna raspaznac voblaki i ybachyc bujnyya spadarozhniki Tytaniyu i Aberon Fizichnyya haraktarystykiUnutranaya struktura Pamery Urana i Zyamli y paraynanniUnutranaya budova Urana Uran cyazhejshy za Zyamlyu y 14 5 razoy shto robic yago najmensh masiynaj z planet gigantay Sonechnaj sistemy Shchylnasc Urana roynaya 1 270 g sm stavic yago na drugoe paslya Saturna mesca syarod najmensh shchylnyh planet Sonechnaj sistemy Nyagledzyachy na toe shto radyus Urana trohi bolshy za radyus Neptuna yago masa nekalki menshaya shto svedchyc na karysc gipotezy pavodle yakoj yon skladaecca y asnoynym z roznyh ildoy vodnaga amiyachnaga i metanavaga Ih masa pavodle roznyh acenak skladae ad 9 3 da 13 5 zyamnyh mas Vadarod i gelij skladayuc tolki maluyu chastku ad agulnaj masy pamizh 0 5 i 1 5 zyamnyh mas astatnyaya dolya 0 5 3 7 zyamnyh mas prypadae na gornyya parody yakiya yak myarkuyuc skladayuc yadro planety Zgodna sa standartnaj madellyu Urana myarkuyuc shto Uran skladaecca z troh chastak u centry kamennae yadro u syaredzine ledzyanaya abalonka zvonku vadarodna gelievaya atmasfera Yadro z yaylyaecca adnosna malenkim z masaj pryblizna ad 0 55 da 3 7 zyamnyh mas i z radyusam y 20 ad radyusa ysyoj planety Mantyya ldy skladae bolshuyu chastku planety 60 ad agulnaga radyusa da 13 5 zyamnyh mas Atmasfera pry mase yakaya skladae ysyago 0 5 zyamnyh mas ci pa inshyh acenkah 1 5 zyamnoj masy raspasciraecca na 20 radyusa Urana U centry Urana shchylnasc pavinna pavyshacca da 9 g sm cisk pavinen dasyagac 8 mln baray 800 gPa pry temperatury y 5000 K Ledzyanaya abalonka faktychna ne z yaylyaecca ledzyanoj u agulnaprynyatym sense getaga slova bo skladaecca z garachaj i shchylnaj vadkasci yakaya z yaylyaecca sumessyu vady amiyaku i metanu Getuyu vadkasc yakaya valodae vysokaj elektrapravodnascyu chasam nazyvayuc akiyanam vodnaga amiyaku Sastay Urana i Neptuna mocna adroznivaecca ad sastavu Yupitera i Saturna dzyakuyuchy ldam yakiya peravazhayuc nad gazami apraydvayuchy adnyasenne Urana i Neptuna y kategoryyu ledzyanyh gigantay ru Nyagledzyachy na toe shto apisanaya vyshej madel najbolsh raspaysyudzhanaya yana ne z yaylyaecca adzinaj Na padstave nazirannyay mozhna taksama pabudavac i inshyya madeli napryklad u vypadku kali istotnaya kolkasc vadarodnaga i skalnaga materyyalu zmeshvaecca y ledzyanoj mantyi to agulnaya masa ldoy budze nizhejshaya i adpavedna poynaya masa vadarodu i skalnaga materyyalu vyshejshaya U cyaperashni chas dastupnyya dadzenyya ne dazvalyayuc vyznachyc yakaya madel pravilnejshaya Vadkaya ynutranaya struktura aznachae shto va Urana nyama niyakaj cvyordaj paverhni bo gazapadobnaya atmasfera playna perahodzic u vadkiya slai Adnak dzelya zruchnasci za paverhnyu bylo vyrashana ymoyna prynyac splyushchany sferoid dze cisk royny adnamu baru Ekvataryyalny i palyarny radyus getaga pryplyusnutaga sferoida skladayuc 25559 4 i 24973 20 km Dalej u artykule getaya velichynya i budze prymacca za nulyavy adlik dlya shkaly vyshyn Urana Unutranae cyaplo Unutranae cyaplo Urana znachna menshae chym u inshyh planet gigantay Sonechnaj sistemy Ceplavy patok planety velmi nizki i na syonnya prychyna getaga nevyadoma Neptun padobny z Uranam pamerami i skladam vypramenvae y kosmas u 2 61 razy bolsh ceplavoj energii chym atrymlivae ad Sonca U Urana zh lishak ceplavoga vypramenvannya velmi maly kali naogul yosc Ceplavy patok ad Urana royny 0 042 0 047 Vt m i getaya velichynya menshaya chym u Zyamli 0 075 Vt m Vymyarenni y dalyokaj infrachyrvonaj chastcy spektra pakazali shto Uran vypramenvae tolki 1 06 0 08 energii ad toj shto atrymlivae ad Sonca Samaya nizkaya temperatura zaregistravanaya y trapapayze Urana skladae 49 K shto robic planetu samaj halodnaj z usih planet Sonechnaj sistemy navat haladnejshaj za Neptun Isnuyuc dzve gipotezy shto sprabuyuc rastlumachyc gety fenomen Pershaya z ih scvyardzhae shto merkavanae sutyknenne protaplanety ru z Uranam padchas farmiravannya Sonechnaj sistemy yakoe vyklikala vyaliki nahil yago vosi kruchennya pryvyalo da rassejvannya zyhodnaga cyapla Drugaya gipoteza kazha shto y verhnih slayah Urana yosc nejkaya praslojka yakaya perashkadzhae tamu kab cyaplo ad yadra dasyagala verhnih slayoy Napryklad kali susedniya slai mayuc rozny sastay dlya kanvektyynaga peranosu cyapla ad yadra yverh moguc uznikac perashkody Adsutnasc lishkavaga ceplavoga vypramenvannya planety znachna yskladnyae vyznachenne temperatury yae netray adnak kali vykazac zdagadku shto temperaturnyya ymovy ynutry Urana blizkiya da harakternyh dlya inshyh planet gigantay to tam magchyma isnavanne vadkaj vady i takim chynam Uran mozha yvahodzic u lik planet Sonechnaj sistemy dze magchyma isnavanne zhyccya Atmasfera Hoc Uran i ne mae cvyordaj paverhni y zvyklym razumenni getaga slova najbolsh addalenuyu ad centra planety chastku gazapadobnaj abalonki prynyata nazyvac yago atmasferaj Lichycca shto atmasfera Urana pachynaecca na adleglasci y 300 km ad zneshnyaga sloya pry cisku y 100 baray i temperatury y 320 K Atmasfernaya karona raspasciraecca ad paverhni z ciskam u 1 bar na adleglasc u 2 razy bolshuyu za radyus Atmasferu ymoyna mozhna padzyalic na 3 chastki trapasfera 300 km 50 km cisk skladae 100 0 1 baray stratasfera 50 4000 km cisk skladae 0 1 10 10 baray i termasfera atmasfernaya karona 4000 50000 km ad paverhni Mezasfera va Urana adsutnichae Sastay Sastay atmasfery Urana prykmetna adroznivaecca ad sastavu astatnih chastak planety dzyakuyuchy vysokamu ytrymannyu geliyu i malekulyarnaga vadarodu Molnaya dolya en geliyu geta znachyc adnosina kolkasci atamay geliyu da kolkasci ysih atamay i malekul u verhnyaj trapasfery roynaya 0 15 0 03 i adpavyadae masavaj doli 0 26 0 05 Getae znachenne velmi blizkae da protazornaj masavaj doli geliyu 0 275 0 01 Gelij ne lakalizavany y centry planety shto harakterna dlya inshyh gazavyh gigantay Treci skladnik atmasfery Urana metan CH4 Metan valodae dobra bachnymi palosami paglynannya y bachnym i blizkim infrachyrvonym spektry Yon skladae 2 3 pa liku malekul na yzroyni cisku y 1 3 bara Getyya suadnosiny znachna znizhayucca z vyshynyoj z za tago shto nadzvychaj nizkaya temperatura prymushae metan vymyarzac Prysutnasc metanu yaki paglynae svyatlo chyrvonaj chastki spektra nadae planece yae zyalyona blakitny koler Pra raspaysyudzhanasc mensh lyatuchyh zluchennyay takih yak amiyak vada i seravadarod u glybini atmasfery vyadoma velmi mala Akramya tago u verhnih slayah Urana vyyaylenyya slyady etanu C2H6 metylacetylenu CH3C2H i dyacetylenu C2HC2H Getyya vuglevadarody yak myarkuyuc z yaylyayucca praduktam fatolizu ru metanu sonechnaj ultrafiyaletavaj radyyacyyaj Spektraskapiya taksama vyyavila slyady vadzyanoga paru ugarnaga i vuglyakislaga gazay Imaverna yany traplyayuc na Uran sa zneshnih krynic napryklad z kamet yakiya pralyatayuc mima Trapasfera Grafik zalezhnasci cisku ad temperatury na Urane Trapasfera samaya nizhnyaya i samaya shchylnaya chastka atmasfery haraktaryzuecca pamyanshennem temperatur z vyshynyoj Temperatura padae ad 320 K y samym nize trapasfery na glybini y 300 km da 53 K na vyshyni y 50 km Temperatura y samaj verhnyaj chastcy trapasfery trapapayze mozha myanyacca ad 57 da 49 K y zalezhnasci ad shyraty Trapapayza adkaznaya za vyalikuyu chastku infrachyrvonaga vypramenvannya u dalyokaj infrachyrvonaj chastcy spektra planety i dazvalyae vyznachyc efektyynuyu temperaturu ru planety 59 1 0 3 K Trapasfera valodae skladanaj budovaj merkavana vodnyya abloki moguc znahodzicca y pramezhku cisku ad 50 da 100 baray abloki gidrasulfidu amoniyu u dyyapazone 20 40 baray abloki amiyaku i seravadarodu u dyyapazone 3 10 baray Metanavyya zh abloki moguc razmyashchacca y pramezhku pamizh 1 i 2 barami Trapasfera velmi dynamichnaya chastka atmasfery i y yoj dobra bachnyya sezonnyya zmeny voblaki i mocnyya vyatry Verhnyaya chastka atmasfery Paslya trapapayzy pachynaecca stratasfera dze temperatura ne panizhaecca a naadvarot pavyalichvaecca z vyshynyoj z 53 K u trapapayze da 800 850 K u asnoynaj chastcy termasfery Nagravanne stratasfery vyklikana paglynannem sonechnaj infrachyrvonaj i yltrafiyaletavaj radyyacyi metanam i inshymi vuglevadarodami yakiya ytvarayucca dzyakuyuchy fatolizu metanu Akramya tago nagravaecca taksama i termasfera Vuglevadarody zajmayuc adnosna nizki sloj ad 100 da 280 km u pramezhku ad 10 da 0 1 milibara i temperaturnyya mezhy pamizh 75 i 170 K Najbolsh raspaysyudzhanyya vuglevadarody acetylen i etan skladayuc u getaj voblasci 10 7 adnosna vadarodu kancentracyya yakoga tut blizkaya da kancentracyi metanu i ugarnaga gazu U bolsh cyazhkih vuglevadaroday vuglyakislaga gazu i vadzyanoj pary getyya suadnosiny yashche na try paradki nizhejshyya Etan i acetylen kandensuyucca y bolsh halodnaj i nizkaj chastcy stratasfery i trapapayze utvarayuchy tumany Adnak kancentracyya vuglevadaroday vyshej getyh tumanay znachna menshaya chym na inshyh planetah gigantah Najbolsh addalenyya ad paverhni chastki atmasfery termasfera i karona mayuc temperaturu y 800 850 K ale prychyny takoj temperatury pakul nezrazumelyya Ni sonechnaya ultrafiyaletavaya radyyacyya ni blizkaya ni dalyokaya chastka ultrafiyaletavaga spektra ni palyarnyya zzyanni ne moguc zabyaspechyc patrebnuyu energiyu hoc nizkaya efektyynasc ahalodzhvannya z za adsutnasci vuglevadaroday u verhnyaj chastcy stratasfery mozha ynosic svoj uklad Akramya malekulyarnaga vadarodu termasfera zmyashchae vyalikuyu kolkasc svabodnyh vadarodnyh atamay Ih malenkaya masa i vyalikaya temperatura moguc dapamagchy rastlumachyc chamu termasfera raspasciraecca na 50 000 km na dva planetarnyya radyusy Getaya pracyaglaya karona unikalnaya asablivasc Urana Imenna yana z yaylyaecca prychynaj nizkaga ytrymannya pylu y yago kolcah Termasfera Urana i verhni sloj stratasfery ytvarayuc ianasferu yakaya znahodzicca na vyshynyah ad 2000 da 10000 km Ianasfera Urana shchylnejshaya chym u Saturna i Neptuna magchyma pa prychyne nizkaj kancentracyi vuglevadaroday u verhnyaj stratasfery Ianasfera padtrymlivaecca galoynym chynam sonechnaj ultrafiyaletavaj radyyacyyaj i yae shchylnasc zalezhyc ad sonechnaj aktyynasci Palyarnyya zzyanni tut ne nastolki chastyya i istotnyya yak na Yupitery i Saturne Magnitasfera Urana Magnitasfera Urana dasledavanaya Voyadzheram 2 y 1986 godze Da pachatku dasledavannyay z dapamogaj Voyadzhera 2 niyakih vymyarennyay magnitnaga polya Urana ne pravodzilasya Perad prybyccyom aparata k arbice Urana y 1986 godze dumali shto pole budze adpavyadac kirunku sonechnaga vetru U getym vypadku geamagnitnyya polyusy pavinny byli b supadac z geagrafichnymi yakiya lyazhac u ploskasci ekliptyki Vymyarenni Voyadzhera 2 dazvolili vyyavic u Urana velmi specyfichnae magnitnae pole yakoe ne nakiravana z geametrychnaga centra planety i nahilena na 59 gradusay adnosna vosi kruchennya Faktychna magnitny dypol zrushany ad centra planety da paydnyovaga polyusa prykladna na 1 3 ad radyusa planety Getaya nezvychajnaya geametryya pryvodzic da velmi asimetrychnaga magnitnaga polya dze napruzhanasc na paverhni y paydnyovym payshar i mozha skladac 0 1 Gausa tady yak u paynochnym payshar i mozha dasyagac 1 1 Gausa U syarednim pa planece gety pakazchyk royny 0 23 Gausa dlya paraynannya magnitnae pole Zyamli adnolkavae y abodvuh payshar yah i magnitny ekvatar prykladna adpavyadae fizichnamu ekvataru Dypolny momant Urana perayzyhodzic zyamny y 50 razoy Akramya Urana analagichnae zrushanae i nahilenae magnitnae pole taksama naziraecca i y Neptuna u suvyazi z getym myarkuyuc shto takaya kanfiguracyya z yaylyaecca harakternaj dlya ledzyanyh gigantay Adna z teoryj tlumachyc getu z yavu toyu akalichnascyu shto magnitnae pole y planet zyamnoj grupy i inshyh planet gigantay generuecca y centralnym yadry a magnitnae pole y ledzyanyh gigantay utvaraecca na adnosna malyh glybinyah napryklad u akiyane vadkaga amiyaku u tonkaj kanvektyynaj abaloncy shto akruzhae vadkuyu ynutranuyu chastku yakaya mae stabilnuyu slaistuyu strukturu Tym ne mensh pa agulnaj budove magnitasfery Uran padobny z inshymi planetami Sonechnaj sistemy Yosc galoynaya ydarnaya hvalya yakaya razmeshchana na adleglasci ad Urana y 23 yago radyusah i magnitapayza na adleglasci 18 radyusay Urana Yosc razvity magnitny hvost i radyyacyjnyya payasy ru U celym Uran pa struktury magnitasfery adroznivaecca ad Yupitera i bolsh nagadvae Saturn Magnitny hvost Urana cyagnecca za planetaj na milyony kilametray i kruchennem planety skryyleny u shtopar Magnitasfera Urana ytrymlivae zaradzhanyya chascicy pratony elektrony i nevyalikuyu kolkasc H2 ionay Niyakiya cyazhejshyya iony pry dasledavannyah vyyayleny ne byli Mnogiya z getyh chascic napeyna byarucca z garachaj termasfery Urana Energii ionay i elektronay moguc dasyagac 4 i 1 2 megaelektronvoltay MeV adpavedna Shchylnasc nizkaenergetychnyh ionay geta znachyc ionay z energiyaj mensh chym 0 001 MeV va ynutranaj magnitasfery kalya 2 ionay na kubichny santymetr Vazhnuyu rolyu y magnitasfery Urana adygryvayuc yago spadarozhniki yakiya ytvarayuc vyalikiya polasci y magnitnym poli Patok chascic dastatkova vysoki kab vyklikac zacyamnenne paverhni spadarozhnikay za chas paradku 100 000 gadoy Geta mozha byc prychynaj cyomnaj afarboyki spadarozhnikay i chascic kolcay Urana Na Urane dobra razvityya palyarnyya zzyanni yakiya bachnyya yak yarkiya dugi vakol abodvuh palyarnyh polyusay Adnak u adroznenne ad Yupitera na Urane palyarnyya zzyanni ne znachnyya dlya energetychnaga balansu termasfery KlimatAsnoyny artykul Malyunak u naturalnyh kolerah zleva i na bolsh karotkih hvalyah sprava yakiya dazvalyayuc adroznic voblachnyya palosy i atmasferny kapyushon zdymak Voyadzhera 2 Atmasfera Urana nezvychajna spakojnaya u paraynanni z atmasferaj inshyh planet gigantay navat u paraynanni z Neptunam yaki padobny z Uranam i pa sastave i pa pamerah Kali Voyadzher 2 prybliziysya da Urana to ydalosya zayvazhyc ysyago 10 palosak ablokay u bachnaj chastcy planety Taki spakoj u atmasfery mozhna rastlumachyc nadzvychaj malym unutranym cyaplom Yano znachna menshae chym u inshyh planet gigantay Samaya nizkaya temperatura zaregistravanaya y tropapayze Urana skladae 49 K 224 C shto robic planetu samaj halodnaj syarod planet Sonechnaj sistemy navat haladnejshayu za bolsh addalenyya ad Sonca Neptun i Pluton Atmasfernyya ytvarenni voblaki i vyatry Asnoyny artykul Zanalnyya hutkasci ablokay na Urane Zdymki zroblenyya Voyadzheram 2 y 1986 godze pakazali shto bachnae paydnyovae payshar e Urana mozhna padzyalic na dzve voblasci yarki palyarny kapyushon i mensh yarkiya ekvataryyalnyya zony Getyya zony myazhuyuc na shyrace 45 Vuzkaya palasa y pramezhku pamizh 45 i 50 nazvanaya paydnyovym kalcom z yaylyaecca samaj prykmetnaj asablivascyu payshar ya i bachnaj paverhni naogul Kapyushon i kalco yak myarkuyuc razmeshchany y pramezhku cisku ad 1 3 da 2 baray i z yaylyayucca shchylnymi ablokami metanu Na zhal Voyadzher 2 nabliziysya da Urana padchas Paydnyovaga palyarnaga leta i ne zmog zafiksavac paynochny palyarny krug Adnak na pachatku XXI stagoddzya kali paynochnae payshar e Urana ydalosya razgledzec praz kasmichny teleskop Habl i teleskopy niyakaga kapyushona abo kalca u getaj chastcy planety vyyaylena ne bylo Takim chynam byla adznachana chargovaya asimetryya y budove Urana asabliva yarkaga kalya paydnyovaga polyusa i raynamerna cyomnaga u ablascyah na poynach ad paydnyovaga kalca Akramya bujnamashtabnaj palosnaj struktury atmasfery Voyadzher 2 adznachyy 10 malenkih yarkih ablokay vyalikaya chastka yakih byla adznachana y absyagu nekalkih gradusay na poynach ad paydnyovaga kalca va ysih inshyh adnosinah Uran vyglyaday dynamichna myortvaj planetaj Adnak u 1990 h gadah kolkasc zaregistravanyh yarkih ablokay znachna vyrasla prychym vyalikaya ih chastka byla znojdzena y paynochnym payshar i planety yakoe y gety chas stala bachnym Pershae tlumachenne getaga svetlyya abloki lyagchej zayvazhyc u paynochnym payshar i chym u bolsh yarkim paydnyovym ne pacverdzilasya Abloki dvuh payshar yay adroznivayucca pa struktury paynochnyya abloki menshyya bolsh yarkiya i bolsh vyraznyya Myarkuyuchy pa ysim yany razmeshchany na bolshaj vyshyni Chas zhyccya ablokay byvae samy rozny nekatoryya z zayvazhanyh ablokay ne praisnavali i nekalkih gadzin u toj chas yak minimum adno z paydnyovyh zahavalasya z momantu pralyotu kalya Urana Voyadzhera 2 Nyadayniya naziranni Neptuna i Urana pakazali shto pamizh ablokami getyh planet yosc i shmat padobnaga Hoc nadvor e na Urane spakajnejshae na im yak i na Neptune byli adznachany cyomnyya plyamy atmasfernyya vihry u 2006 godze ypershynyu y yago atmasfery byy zayvazhany i sfatagrafavany vihor Pershy atmasferny vihor zayvazhany na Urane Zdymak atrymany Hablam Adsochvanne roznyh ablokay dazvolila vyznachyc zanalnyya vyatry shto dzmuc u verhnyaj trapasfery Urana Na ekvatary vyatry z yaylyayucca retragradnymi g zn dzmuc y advarotnym adnosna kruchennya planety kirunku i ih hutkasci bo ruh advarotny kruchennyu skladayuc 100 i 50 m s Hutkasci vyatroy imknucca da nulya z pavelichennem adleglasci ad ekvatara azh da shyraty 20 dze vetru amal nyama Vyatry pachynayuc dzmuc u kirunku kruchennya planety da samyh polyusay Hutkasci vyatroy pachynayuc rasci dasyagayuchy svajgo maksimumu y shyrotah 60 i spadayuchy praktychna da nulya na polyusah Hutkasc vetru na shyrace y 40 vagaecca ad 150 da 200 m s a dalej nazirannyam perashkadzhae Paydnyovae kalco yakoe svayoj yarkascyu zacyanyae abloki i ne dazvalyae vylichyc hutkasc vetru blizhej da paydnyovaga polyusa Najbolshaya zh hutkasc vetru zayvazhanaya na planece byla zaregistravana na paynochnym payshar i na shyrace 50 i skladae bolsh chym 240 m s Sezonnyya zmeny Uran 2005 god Vidac paydnyovae kalco i yarkae voblachka na poynachy Na pracyagu karotkaga peryyadu z sakavika pa maj 2004 goda y atmasfery Urana bylo zayvazhana bolsh aktyynae z yaylenne ablokay amal yak na Neptune Naziranni zaregistravali hutkasc vetru da 229 m s 824 km g i pastayannuyu navalnicu nazvanuyu feerverkam chacvyortaga lipenya 23 zhniynya 2006 goda Instytut dasledavannya kasmichnaj prastory Boylder shtat Kalarada ZShA i Universitet Viskonsina nazirali cyomnuyu plyamu na paverhni Urana shto dazvolila pashyryc vedy pra zmenu por goda na getaj planece Chamu adbyvaecca takoe pavyshenne aktyynasci dakladna nevyadoma magchyma ekstremalny nahil vosi Urana pryvodzic da ekstremalnyh zha zmen sezonay Vyznachenne sezonnyh varyyacyj Urana zastaecca tolki spravaj chasu bo pershyya yakasnyya zvestki pra yago atmasferu byli atrymany mensh chym 84 gady nazad uraniyanski god doyzhycca 84 zyamnyya gady Fotametryya pachataya prykladna palovu yraniyanskaga goda nazad u 1950 ya gady pakazala zmyanenni yarkasci planety y dvuh dyyapazonah z maksimumami yakiya pryhodzyacca na peryyady soncastayannyay i minimumami padchas raynadzenstvay Padobnaya peryyadychnaya varyyacyya byla adznachana dzyakuyuchy mikrahvalevym en vymyarennyam trapasfery pachatym u 1960 ya gady Temperaturnyya vymyarenni stratasfery pravedzenyya y 1970 ya taksama dazvolili vyyavic maksimumy padchas soncastayannya u pryvatnasci u 1986 godze Bolshasc getyh zmen yak myarkuecca adbyvaecca z za asimetryi planety Tym ne mensh yak pakazvayuc dasledavanni sezonnyya zmeny na Urane ne zaysyody zalezhac ad faktaray nazvanyh vyshej U peryyad svajgo papyarednyaga paynochnaga soncastayannya y 1944 godze va Urana padnyaysya yzroven yarkasci y voblasci paynochnaga payshar ya geta pakazala shto yano ne zaysyody bylo cmyanym Bachny pavernuty da Sonca polyus padchas soncastayannya nabirae yarkasc i paslya raynadzenstva imkliva cyamnee Detalyovy analiz vizualnyh i mikrahvalevyh vymyarennyay pakazay shto pavelichenne yarkasci ne zaysyody adbyvaecca padchas soncastayannya Taksama adbyvayucca zmeny y merydyyannym albeda Nareshce u 1990 ya gady kali Uran pakinuy punkt soncastayannya dzyakuyuchy kasmichnamu teleskopu Habl udalosya zayvazhyc shto paydnyovae payshar e pachalo cyamnec a paynochnae stanavicca yarchej u im pavyalichvalasya hutkasc vyatroy i z yaylyalasya bolsh ablokay ale prasochvalasya nakiravanasc da prayasnennya Mehanizm yaki kirue sezonnymi zmenami dagetul nedastatkova vyvuchany Kalya letnih i zimnih soncastayannyay abodva payshar i Urana znahodzyacca albo pad sonechnym svyatlom albo y cemry adkrytaga kosmasu Prayasnenni asvetlenyh soncam uchastkay yak myarkuyuc adbyvayucca z za lakalnaga patayshchennya tumanu i ablokay metanu y slayah trapasfery Yarkae kalco na shyrace y 45 taksama zvyazana z ablokami metanu Inshyya zmeny y paydnyovaj palyarnaj voblasci moguc tlumachycca zmenami y bolsh nizkih slayah Varyyacyi zmeny intensiynasci mikrahvalevaga vypramenvannya z planety yak vidac vyklikanyya zmenami y glybinnaj trapasfernaj cyrkulyacyi tamu shto toystyya palyarnyya voblaki i tumany moguc perashkodzic kanvekcyi Kali nablizhaecca dzen asennyaga raynadzenstva ruhayuchyya sily myanyayucca i kanvekcyya mozha adbyvacca znoy Farmiravanne UranaMaecca shmat argumentay na karysc tago shto adroznenni pamizh ledzyanymi i gazavymi gigantami yznikli yashche pry farmiravanni Sonechnaj sistemy Yak myarkuyuc Sonechnaya sistema ytvarylasya z giganckaga shara yaki skladaysya z gazu i pylu i vyadomy yak Protasonechnaya tumannasc Potym shar zgusciysya i ytvaryysya dysk z Soncam u centry Bolshaya chastka vadarodu z geliem pajshla na farmiravanne Sonca A chascicy pylu stali zbiracca razam kab paslya ytvaryc protaplanety Pa mery rostu planet nekatoryya z ih abzavyalisya dastatkova mocnym gravitacyjnym polem kab skancentravac vakol syabe astatkavy gaz Yany pracyagvali nabirac gaz da tago chasu pakul ne dasyagali granicy i rasli pa ekspanence Ledzyanym zha gigantam ydalosya nabrac znachna mensh gazu usyago nekalki mas Zyamli Takim chynam ih masa ne dasyagala getaj granicy Suchasnyya teoryi farmiravannya Sonechnaj sistemy mayuc nekatoryya cyazhkasci y tlumachennyah farmiravannya Urana i Neptuna Getyya planety zanadta bujnyya dlya adleglasci na yakoj yany znahodzyacca ad Sonca Magchyma ranej yany byli blizhej da Sonca ale potym nejkim chynam pamyanyali arbity Zreshty novyya metady planetarnaga madelyavannya pakazvayuc shto Uran i Neptun sapraydy magli ytvarycca na svaim cyaperashnim mescy i takim chynam ih sapraydnyya pamery zgodna z getymi madelyami ne z yaylyayucca perashkodaj u teoryi pahodzhannya Sonechnaj sistemy Sistema UranaSpadarozhniki Urana Asnoyny artykul Spadarozhniki Urana Najbolsh bujnyya spadarozhniki Urana Zleva naprava Miranda Aryel Umbryel Tytaniya Aberon U sisteme Urana 27 naturalnyh spadarozhnikay yakiya atrymali ylasnyya nazvy shto vybrany pa imyonah persanazhay tvoray Uilyama Shekspira i Alyaksandra Popa Mozhna vyluchyc pyac asnoynyh samyh bujnyh spadarozhnikay geta Miranda Aryel Umbryel Tytaniya i Aberon Spadarozhnikavaya sistema Urana najmensh masiynaya syarod spadarozhnikavyh sistem gazavyh gigantay Navat sumarnaya masa ysih getyh pyaci spadarozhnikay ne skladze i palaviny masy Trytona spadarozhnika Neptuna Najbolshy sa spadarozhnikay Urana Tytaniya mae radyus usyago 788 9 km shto mensh za palavinu radyusa Mesyaca hoc i bolsh chym u Rei drugoga pa velichyni spadarozhnika Saturna Va ysih spadarozhnikay adnosna nizkiya albeda ad 0 20 va Umbryelya da 0 35 u Aryelya Spadarozhniki Urana skladayucca z lyodu i gornyh parod u suadnosinah prykladna 50 na 50 Lyod mozha yklyuchac u syabe amiyak i vuglyakisly gaz Syarod spadarozhnikay u Aryelya myarkuyuchy pa ysim samaya maladaya paverhnya z najmenshaj kolkascyu krataray Paverhnya Umbryelya myarkuyuchy pa stupeni krataryzavanasci hutchej za ysyo samaya staraya Na Mirandze mayucca kanyony ru da 20 kilametray glybinyoj terasy i haatychny landshaft Adna z teoryj tlumachyc geta tym shto nekali Miranda sutyknulasya z nejkim nyabesnym celam i razvalilasya na chastki hoc potym sabralasya silami prycyagnennya znoy U 2024 godze abveshchana pra adkryccyo 28 ga spadarozhnika Urana yaki zdzyajsnyae poyny abarot vakol planety za 680 dzyon i mae dyyametr kalya 8 km shto robic yago samym malym sa spadarozhnikay planet Sonechnoj sistemy Kolcy Urana Asnoyny artykul Kolcy Urana Unutranyya kolcy Urana Yarkae vonkavae kalco e taksama bachnyya vosem inshyh kolcayShema kolcay Urana Va Urana yosc slaba vyyaylenaya sistema kolcay yakaya skladaecca z velmi cyomnyh chascic dyyametram ad mikrametray da dolej metra Geta drugaya kalcavaya sistema vyyaylenaya y Sonechnaj sisteme pershaj byla sistema kolcay Saturna Na dadzeny momant va Urana vyadoma 13 kolcay samym yarkim z yakih z yaylyaecca kalco e epsilon Kolcy Urana veragodna velmi maladyya na geta pakazvayuc pramezhki pamizh imi a taksama adroznenni y ih prazrystasci Geta svedchyc pra toe shto kolcy ne ytvarylisya razam z planetaj Magchyma ranej kolcy byli adnym z spadarozhnikay Urana yaki razburyysya albo pry sutyknenni z nejkim nyabesnym celam albo pad dzeyannem pryliynyh sil ru U 1789 godze Uilyam Gershel scvyardzhay shto bachyy kolcy adnak gety fakt vyglyadae nenadzejnym bo yashche na pracyagu dvuh stagoddzyay paslya adkryccya inshyya astranomy ne magli ih vyyavic Kalcavaya sistema Urana byla pacverdzhana aficyjna tolki 10 sakavika 1977 goda amerykanskimi navukoycami Dzhejmsam L Eliatam James L Elliot Edvardam V Danem Edward W Dunham i Duglasam Dzh Minkam Douglas J Mink yakiya vykarystoyvali bartavuyu abservatoryyu Kojpera en Adkryccyo bylo zroblena vypadkova grupa pershaadkryvalnikay planavala pravesci naziranni atmasfery Urana pry pakrycci Uranam zorki SAO 158687 Adnak analizuyuchy atrymanuyu infarmacyyu yany vyyavili aslablenne zorki yashche da yae pakryccya Uranam prychym adbylosya geta nekalki razoy zapar U vyniku byli adkryty 9 kolcay Urana Kali y navakolli Urana prybyy kasmichny aparat Voyadzher 2 pry dapamoze bartavoj optyki ydalosya vyyavic yashche 2 kalcy tym samym pavyalichyyshy agulnuyu kolkasc vyadomyh kolcay da 11 U snezhni 2005 goda kasmichny teleskop Habl dazvoliy adkryc yashche 2 ranej nevyadomyya kalcy Yany addalenyya na adleglasc u dva razy bolshuyu chym ranej adkrytyya kolcy i tamu ih yashche chasta nazyvayuc zneshnyaj sistemaj kolcay Urana Akramya kolcay Habl taksama dapamog adkryc dva ranej nevyadomyya nevyalikiya spadarozhniki adzin z yakih Mab padzyalyae svayu arbitu z samym vonkavym kalcom Z ulikam aposhnih dvuh kolcay agulnaya kolkasc kolcay Urana dahodzic da 13 U krasaviku 2006 goda vyyavy novyh kolcay atrymanyya abservatoryyaj Keka ru na Gavajskih astravah dazvolili adroznic kolery zneshnih kolcay Adno z ih bylo chyrvonym a inshae samae zneshnyae sinim Myarkuyuc shto sini koler zneshnyaga kalca abumoyleny tym shto yano skladaecca z drobnyh chascic vadzyanoga lyodu z paverhni Mab Unutranyya kolcy planety vyglyadayuc sherymi U rabotah pershaadkryvalnika Urana Uilyama Gershelya pershae ypaminanne pra kolcy sustrakaecca y zapise ad 22 lyutaga 1789 goda U zayvagah da nazirannyay yon adznachyy shto na yago dumku va Urana yosc kolcy Gershel taksama zapadozryy ih chyrvony koler shto bylo pacverdzhana y 2006 godze nazirannyami abservatoryi Keka dlya peradaposhnyaga kalca Natatki Gershelya patrapili y Chasopis Karaleyskaga tavarystva u 1797 godze Adnak paslya na pracyagu amal dvuh stagoddzyay z 1797 pa 1979 god kolcy y litaratury ne zgadvayucca zusim shto vyadoma dae prava padazravac pamylku navukoyca Tym ne mensh dosyc dakladnyya apisanni ybachanaga Gershelem ne dayuc padstavy prosta tak skidac z rahunkay yago naziranni Kali Zyamlya perasyakae ploskasc kolcay Urana yany bachnyya z rabra Takoe bylo napryklad u 2007 2008 gadah Dasledavanne UranaHranalogiya adkryccyay Data Adkryccyo Pershaadkryvalniki13 sakavika 1781 Uran Uilyam Gershel11 studzenya 1787 Tytaniya i Aberon Uilyam Gershel22 lyutaga 1789 Gershel upaminae pra kolcy Urana Uilyam Gershel24 kastrychnika 1851 Aryel i Umbryel Uilyam Lasel16 lyutaga 1948 Miranda Kojper10 sakavika 1979 Sistema kolcay Urana adkryta grupaj dasledchykay30 snezhnya 1985 Pak Sinot i stancyya Voyadzher 2 3 studzenya 1986 Dzhuleta i Porcyya Sinot i stancyya Voyadzher 2 9 studzenya 1986 Kresida Sinot i stancyya Voyadzher 2 13 studzenya 1986 Dezdemona Razalinda i Belinda Sinot i stancyya Voyadzher 2 18 studzenya 1986 Perdyta Karkoshka i stancyya Voyadzher 2 20 studzenya 1986 Kardeliya i Afeliya Teryl i stancyya Voyadzher 2 23 studzenya 1986 B yanka Smit i stancyya Voyadzher 2 6 verasnya 1997 Kaliban i Sikaraksa adkryty grupaj dasledchykay18 lipenya 1999 Setebas Stefana i Praspera adkryty grupaj dasledchykay13 zhniynya 2001 Trynkula Ferdynand i Francyska adkryty grupaj dasledchykay25 zhniynya 2003 Mab i Kupidon Shauoltar i Lizyor29 zhniynya 2003 Margaryta Shepard Dzhuit23 zhniynya 2006 Kasmichny teleskop im Habla i grupa dasledchykayDasledavanne aytamatychnymi mizhplanetnymi stancyyami Fota Urana zroblenae Voyadzheram 2 padchas adbyccya da Neptuna U 1986 godze kasmichny aparat NASA Voyadzher 2 pa pralyotnaj traektoryi perasek arbitu Urana i prajshoy u 81 500 km ad paverhni planety Geta adzinae y gistoryi kasmanaytyki navedvanne navakollyay Urana Voyadzher 2 startavay u 1977 godze da pralyotu mima Urana pravyoy dasledavanni Yupitera i Saturna a paznej i Neptuna Aparat pravyoy vyvuchenne struktury i skladze atmasfery Urana vyyaviy 10 novyh spadarozhnikay vyvuchyy unikalnyya ymovy nadvor ya vyklikanyya vosevym nahilam u 97 77 i dasledavay sistemu kolcay Taksama bylo dasledavana magnitnae pole i budova magnitasfery i asabliva magnitnaga hvasta stvoranaga papyarochnym kruchennem Byli vyyayleny 2 novyya kalcy i sfatagrafavany 5 samyh bujnyh spadarozhnikay U cyaperashni chas NASA planue zapusk aparata Uranus orbiter and probe en u 2020 h gadah U prapanove pradstaylenaj Eyrapejskamu kasmichnamu agenctvu grupaj sa 168 navukoycay apisvaecca padarozhzha da zneshnyaj chastki Sonechnaj sistemy u yakim kanchatkovaj metaj z yaylyaecca planeta Uran Misiya nazvana Uranus Pathfinder Yana dazvolic vyvuchyc unikalny himichny sklad planety yae kolcy i spadarozhniki a taksama raskryc nekalki samyh vazhnyh tayamnic planety Getaya misiya u svayu chargu budze sadzejnichac pavelichennyu nashyh veday pra Sonechnuyu sistemu Kiraynik praekta raskazay shto matyvacyyaj da getaj misii z yaylyaecca dasledavanne giganckih zneshnih ablascej Sonechnaj sistemy pra yakiya my velmi mala vedaem U zalezhnasci ad pameray karablya misiya mozha patrabavac ad 8 da 15 gadoy kab dasyagnuc mesca pryznachennya Kamanda spadzyaecca shto misiya Uranus Pathfinder mozha byc zapushchana y 2021 godze U kulturyUzho praz 3 gady paslya adkryccya Uran stay mescam dzeyannya satyrychnaga pamfleta Z tyh chasoy u syuzhetnuyu liniyu svaih navukova fantastychnyh tvoray yago yklyuchali Stenli Vejnbaym Remsi Kempbel Lary Niven Syargej Paylay Georgij Gurevich i inshyya Uran byy vybrany y yakasci mesca dzeyannya filma Padarozhzha k syomaj planece a taksama asobnyh epizoday seryyalay Kasmichny patrul i Generalny plan dalekay epizod teleseryyala Doktar Hto Taksama planeta zgadvaecca y nekalkih komiksah anime i kamp yutarnyh gulnyah U astralogii Uran simval lichycca kiraynikom znaka Vadaleya KrynicySeligman Courtney Rotation Period and Day Length nyavyzn Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 13 zhniynya 2009 Williams Dr David R Uranus Fact Sheet nyavyzn NASA 31 studzenya 2005 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 10 zhniynya 2007 Seidelmann P Kenneth et al 2007 Report of the IAU IAGWorking Group on cartographic coordinates and rotational elements 2006 Celestial Mech Dyn Astr 90 155 180 10 1007 s10569 007 9072 y ISSN 0923 2958 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Refers to the level of 1 bar atmospheric pressure Munsell Kirk NASA Solar System Exploration Planets Uranus Facts amp Figures nyavyzn NASA 14 maya 2007 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 13 zhniynya 2007 Jacobson R A 1992 The masses of Uranus and its major satellites from Voyager tracking data and Earth based Uranian satellite data The Astronomical Journal 103 6 2068 2078 10 1086 116211 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Fred Espenak Twelve Year Planetary Ephemeris 1995 2006 nyavyzn nedastupnaya spasylka NASA 2005 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 14 chervenya 2007 Podolak M Weizman A Marley M 1995 Comparative model of Uranus and Neptune Planet Space Sci 43 12 1517 1522 Lunine Jonathan I 1993 The Atmospheres of Uranus and Neptune Annual Review of Astronomy and Astrophysics 31 217 263 10 1146 annurev aa 31 090193 001245 Obrazovatelnaya Internet programma MIRA razdel ob Urane nyavyzn Monterey Institute for Research in Astronomy Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 27 zhniynya 2007 Kravchuk P A Rekordy prirody rusk L Erudit 1993 216 s 60 000 ekz ISBN 5 7707 2044 1 MIRA s Field Trips to the Stars Internet Education Program nyavyzn Monterey Institute for Research in Astronomy Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 27 zhniynya 2007 Smith B A et al 1986 Voyager 2 in the Uranian System Imaging Science Results Science 233 97 102 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Sromovsky L A Fry P M Dynamics of cloud features on Uranus nyavyzn SAO NASA ADS Astronomy Abstract Service doi 10 1016 j icarus 2005 07 022 Praverana 18 studzenya 2014 Istoriya otkrytiya Urana rusk Ledyanoj gigant Kak otkryli Uran rusk Planet symbols nyavyzn nedastupnaya spasylka NASA Solar System exploration Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 4 zhniynya 2007 Francesca Herschel The meaning of the symbol H o for the planet Uranus nyavyzn The Observatory 1917 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 5 zhniynya 2007 Sailormoon Terms and Information nyavyzn nedastupnaya spasylka The Sailor Senshi Page Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 5 sakavika 2006 Asian Astronomy 101 Hamilton Amateur Astronomers 4 11 October 1997 Arhivavana z aryginala 18 kastrychnika 2012 Praverana 2007 08 05 Uranus Earth Comparison Next Stop Uranus nyavyzn 1986 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 9 chervenya 2007 J J O Connor and E F Robertson Mathematical discovery of planets nyavyzn 1996 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 13 chervenya 2007 Peter J Gierasch and Philip D Nicholson Uranus nyavyzn nedastupnaya spasylka NASA World Book 2004 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 9 chervenya 2007 Elkins Tanton L T Uranus Neptune Pluto and the Outer Solar System New York Chelsea House 2006 P 9 The Solar System ISBN 0 8160 5197 6 Lawrence Sromovsky Hubble captures rare fleeting shadow on Uranus nyavyzn nedastupnaya spasylka University of Wisconsin Madison 2006 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 9 chervenya 2007 Hammel Heidi B September 5 2006 Uranus nears Equinox PDF A report from the 2006 Pasadena Workshop Arhivavana z aryginala PDF 2009 02 25 Praverana 2014 09 21 Arhiynaya kopiya nyavyzn nedastupnaya spasylka Arhivavana z pershakrynicy 25 lyutaga 2009 Praverana 21 verasnya 2014 Hubble Discovers Dark Cloud In The Atmosphere Of Uranus nyavyzn Science Daily Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 16 krasavika 2007 Jay T Bergstralh Ellis Miner Mildred Matthews Uranus 1991 P 485 486 Pravda Ru Nauka i tehnika Report of the IAU IAG working group on cartographic coordinates and rotational elements of the planets and satellites 2000 nyavyzn nedastupnaya spasylka IAU 2000 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 13 chervenya 2007 Cartographic Standards nyavyzn PDF NASA Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 13 chervenya 2007 Coordinate Frames Used in MASL nyavyzn nedastupnaya spasylka 2003 Arhivavana z pershakrynicy 15 zhniynya 2001 Praverana 13 chervenya 2007 Moore Patrick September Observing the green giant Sky at Night Magazine 47 Arhivavana z aryginala 5 maya 2008 Praverana 21 verasnya 2014 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Praverce znachenne daty y date i year date mismatch NASA s Uranus fact sheet nyavyzn Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 13 chervenya 2007 Gary T Nowak Uranus the Threshold Planet of 2006 nyavyzn nedastupnaya spasylka 2006 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 14 chervenya 2007 Podolak M Podolak J I Marley M S 2000 Further investigations of random models of Uranus and Neptune Planet Space Sci 48 143 151 Faure Gunter Mensing Teresa 2007 Faure Gunter Mensing Teresa M red Introduction to Planetary Science Springer Netherlands 10 1007 978 1 4020 5544 7 18 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Shablon cytavannya journal patrabue journal chapter ignaravany Papyaredzhanni CS1 roznyya nazvy editors list spasylka Atreya S Egeler P Baines K 2006 Water ammonia ionic ocean on Uranus and Neptune PDF Geophysical Research Abstracts 8 05179 Arhivavana z aryginala pdf 5 lyutaga 2012 Praverana 21 verasnya 2014 Hanel R et al 1986 Infrared Observations of the Uranian System Science 233 70 74 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Sromovsky L A Fry P M 2005 Dynamics of cloud features on Uranus Icarus 179 459 483 10 1016 j icarus 2005 07 022 Pearl J C 1990 The Albedo Effective Temperature and Energy Balance of Uranus as Determined from Voyager IRIS Data Icarus 84 12 28 10 1016 0019 1035 90 90155 3 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author David Hawksett August Ten Mysteries of the Solar System Why is Uranus So Cold Astronomy Now 73 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Praverce znachenne daty y date i year date mismatch Elkins Tanton L T Uranus Neptune Pluto and the Outer Solar System New York Chelsea House 2006 P 18 20 The Solar System ISBN 0 8160 5197 6 dePater Imke Romani Paul N Atreya Sushil K 1991 Possible Microwave Absorption in by H2S gas Uranus and Neptune s Atmospheres PDF Icarus 91 220 233 10 1016 0019 1035 91 90020 T Herbert Floyd et al 1987 The Upper Atmosphere of Uranus EUV Occultations Observed by Voyager 2 PDF J of Geophys Res 92 15 093 15 109 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author B Conrath et al The helium abundance of Uranus from Voyager measurements Journal of Geophysical Research 92 15003 15010 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr yar ignaravany Lodders Katharin 2003 Solar System Abundances and Condensation Temperatures of the Elements The Astrophysical Journal 591 1220 1247 10 1086 375492 Lindal G F et al 1987 The Atmosphere of Uranus Results of Radio Occultation Measurements with Voyager 2 J of Geophys Res 92 14 987 15 001 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Tyler J L et al 1986 Voyger 2 Radio Science Observations of the Uranian System Atmosphere Rings and Satellites Science 233 79 84 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Bishop J 1990 Reanalysis of Voyager 2 UVS Occultations at Uranus Hydrocarbon Mixing Ratios in the Equatorial Stratosphere PDF Icarus 88 448 463 10 1016 0019 1035 90 90094 P a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Elkins Tanton L T Uranus Neptune Pluto and the Outer Solar System New York Chelsea House 2006 P 13 The Solar System ISBN 0 8160 5197 6 dePater Imke Romani Paul N Atreya Sushil K 1989 Uranius Deep Atmosphere Revealed PDF Icarus 82 12 288 313 10 1016 0019 1035 89 90040 7 Burgorf Martin et al 2006 Detection of new hydrocarbons in Uranus atmosphere by infrared spectroscopy Icarus 184 634 637 10 1016 j icarus 2006 06 006 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Encrenaz Therese 2003 ISO observations of the giant planets and Titan what have we learnt Planet Space Sci 51 89 103 10 1016 S0032 0633 02 00145 9 Summers Michael E Strobel Darrell F 1989 Photochemistry of the Atmosphere of Uranus The Astrophysical Journal 346 495 508 10 1086 168031 Encrenaz Th Lellouch E Drossart P 2004 First detection of CO in Uranus PDF Astronomy amp Astrophysics 413 L5 L9 10 1051 0004 6361 20034637 Praverana 2007 08 05 Atreya Sushil K Wong Ah San 2005 Coupled Clouds and Chemistry of the Giant Planets a Case for Multiprobes Space Sci Rev 116 121 136 10 1007 s11214 005 1951 5 Herbert Floyd Sandel Bill R 1999 Ultraviolet Observations of Uranus and Neptune Planet Space Sci 47 1119 1139 Young Leslie A et al 2001 Uranus after Solstice Results from the 1998 November 6 Occultation PDF Icarus 153 236 247 10 1006 icar 2001 6698 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Trafton L M et al 1999 H2 Quadrupole and H3 Emission from Uranus the Uranian Thermosphere Ionosphere and Aurora The Astrophysical Journal 524 1059 1023 10 1086 307838 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Encrenaz Th 2003 The rotational temperature and column density of H 3 in Uranus PDF Planetary and Space Sciences 51 1013 1016 10 1016 S0032 0633 03 00132 6 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Lam Hoanh An 1997 Variation in the H 3 emission from Uranus The Astrophysical Journal 474 L73 L76 10 1086 310424 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Ness Norman F et al 1986 Magnetic Fields at Uranus Science 233 85 89 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Russell C T 1993 Planetary Magnetospheres pdf Rep Prog Phys 56 687 732 Stanley Sabine Bloxham Jeremy 2004 Convective region geometry as the cause of Uranus and Neptune s unusual magnetic fields PDF Letters to Nature 428 151 153 10 1038 nature02376 Arhivavana z aryginala PDF 7 zhniynya 2007 Praverana 2007 08 05 Krimigis S M et al 1986 The Magnetosphere of Uranus Hot Plasma and radiation Environment Science 233 97 102 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Voyager Uranus Magnetosphere nyavyzn NASA 2003 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 13 chervenya 2007 Bridge H S et al 1986 Plasma Observations Near Uranus Initial Results from Voyager 2 Science 233 89 93 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Voyager Uranus Science Summary nyavyzn NASA JPL 1988 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 9 chervenya 2007 Emily Lakdawalla No Longer Boring Fireworks and Other Surprises at Uranus Spotted Through Adaptive Optics nyavyzn nedastupnaya spasylka The Planetary Society 2004 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 13 chervenya 2007 Hammel H B et al 2005 Uranus in 2003 Zonal winds banded structure and discrete features PDF Icarus 175 534 545 10 1016 j icarus 2004 11 012 Arhivavana z aryginala pdf 25 kastrychnika 2007 Praverana 21 verasnya 2014 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Rages K A Hammel H B Friedson A J 2004 Evidence for temporal change at Uranus south pole Icarus 172 548 554 10 1016 j icarus 2004 07 009 Karkoschka Erich 2001 Uranus Apparent Seasonal Variability in 25 HST Filters Icarus 151 84 92 10 1006 icar 2001 6599 Hammel H B et al 2005 New cloud activity on Uranus in 2004 First detection of a southern feature at 2 2 µm pdf 175 284 288 10 1016 j icarus 2004 11 016 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Shablon cytavannya journal patrabue journal Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Nevyadomy parametr journa ignaravany nedastupnaya spasylka Sromovsky L Hubble Discovers a Dark Cloud in the Atmosphere of Uranus nyavyzn pdf physorg com Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 22 zhniynya 2007 Hammel H B 2001 New Measurements of the Winds of Uranus Icarus 153 229 235 10 1006 icar 2001 6689 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Devitt Terry Keck zooms in on the weird weather of Uranus nyavyzn nedastupnaya spasylka University of Wisconsin Madison 2004 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 24 snezhnya 2006 Hammel H B Lockwood G W 2007 Long term atmospheric variability on Uranus and Neptune Icarus 186 291 301 10 1016 j icarus 2006 08 027 Lockwood G W Jerzykiewicz Mikolaj 2006 Photometric variability of Uranus and Neptune 1950 2004 Icarus 180 442 452 10 1016 j icarus 2005 09 009 Klein M J Hofstadter M D 2006 Long term variations in the microwave brightness temperature of the Uranus atmosphere Icarus 184 170 180 10 1016 j icarus 2006 04 012 Hofstadter Mark D Butler Bryan J 2003 Seasonal change in the deep atmosphere of Uranus Icarus 165 168 180 10 1016 S0019 1035 03 00174 X Thommes Edward W Duncan Martin J Levison Harold F 1999 The formation of Uranus and Neptune in the Jupiter Saturn region of the Solar System pdf Nature 402 635 638 10 1038 45185 Brunini Adrian Fernandez Julio A 1999 Numerical simulations of the accretion of Uranus and Neptune Plan Space Sci 47 591 605 10 1016 S0032 0633 98 00140 8 Sheppard Scott S Jewitt David Kleyna Jan 2006 An Ultradeep Survey for Irregular Satellites of Uranus Limits to Completeness PDF The Astronomical Journal 129 518 525 10 1086 426329 Uranus nyavyzn nineplanets org Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 3 lipenya 2007 Hussmann Hauke Sohl Frank Spohn Tilman 2006 Subsurface oceans and deep interiors of medium sized outer planet satellites and large trans neptunian objects Icarus 185 258 273 10 1016 j icarus 2006 06 005 Marzari F et al 1998 Modelling the disruption and reaccumulation of Miranda PDF Astron Astrophys 333 1082 1091 10 1051 0004 6361 20010803 Arhivavana z aryginala pdf 8 sakavika 2008 Praverana 21 verasnya 2014 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Otkrytye v fevrale sputniki Urana i Neptuna stanut poslednimi sredi krupnyh nyavyzn TACC Praverana 28 lyutaga 2024 2002 Planetary rings pdf Reports On Progress In Physics 65 1741 1783 J L Elliot E Dunham amp D Mink The rings of Uranus nyavyzn Cornell University 1977 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 9 chervenya 2007 NASA s Hubble Discovers New Rings and Moons Around Uranus nyavyzn Hubblesite 2005 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 9 chervenya 2007 dePater Imke 2006 New Dust Belts of Uranus Two Ring red Ring Blue Ring Science 312 92 94 10 1126 science 1125110 a href wiki D0 A8 D0 B0 D0 B1 D0 BB D0 BE D0 BD Cite journal title Shablon Cite journal cite journal a Nevyadomy parametr coauthors ignaravany prapanuecca author Sanders Robert Blue ring discovered around Uranus nyavyzn UC Berkeley News Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 3 kastrychnika 2006 Stephen Battersby Blue ring of Uranus linked to sparkling ice nyavyzn NewScientistSpace 2006 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 9 chervenya 2007 Uranus rings were seen in 1700s BBC News 19 krasavika 2007 Praverana 2007 04 19 Did William Herschel Discover The Rings Of Uranus In The 18th Century nyavyzn Physorg com 2007 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 20 chervenya 2007 Voyager The Interstellar Mission Uranus nyavyzn JPL 2004 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 9 chervenya 2007 Uranus Pathfinder Exploring the Origins and Evolution of Ice Giant Planets nyavyzn Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 21 verasnya 2014 Uranus Pathfinder Mission to the Mysterious Ice Giant nyavyzn news discovery com 25 studzenya 2011 Arhivavana z pershakrynicy 11 zhniynya 2011 Praverana 21 verasnya 2014 Everett Franklin Bleiler Richard J Bleiler Science Fiction The Early Years Kent State University Press 1990 P 776 998 p ISBN 9780873384162 Brian Stableford Uranus Science Fact and Science Fiction An Encyclopedia Routledge Taylor amp Francis Group 2006 P 540 541 758 p ISBN 0 415 97460 7 Pavel Gremlyov Ledyanye giganty Uran i Neptun v fantastike M Mir fantastiki 2011 93 Charles S Lassen Major Chuck s Space Patrol Radio Episode Log Space Patrol Missions of Daring in the Name of Early Television P 405 ISBN 9780786419111 Lance Parkin Doctor Who a history of the universe Doctor Who Books 1996 273 p ISBN 9780426204718 Library New York Mitchell Beazley Ballantine Book 1972 p 14 SpasylkiNa Vikishovishchy yosc medyyafajly pa teme Uran planeta New Images Reveal Clouds on Planet Uranus 10 11 2004 SPACE COM Planet Uranus Has Rare Blue Ring 6 4 2006 SPACE COM New Uranian Moon Found in Months long Effort 2 10 2002 SPACE COM Uran na galaxy gcmsite ru Arhivavana 10 sakavika 2006 Uran na astrolab ru edu nstu ru Arhivavana 4 lipenya 2011 galspace spb ru Uran na allplanets ru www astronet ru Astroforum tema o nablyudeniyah Urana G Burba Otkrytyj dvazhdy Nauchno populyarnaya statya v zhurnale Vokrug sveta Uilyam Gershel nablyudal kolca Urana v konce XVIII veka Arhivavana 3 verasnya 2007 Prichiny izmeneniya geometricheskogo albedo Urana Okeany zhidkoj vody na ledyanyh gigantah Planet bound dark matter and the internal heat of Uranus Neptune and hot Jupiter exoplanets Long term observations of Uranus and Neptune at 90 GHz with the IRAM 30m telescope 1985 2005 Origin of the Structure of the Kuiper Belt during a Dynamical Instability in the Orbits of Uranus and Neptune Optical parameters of the nonisothermal Uranus s and Neptune s atmospheres Mid Infrared Ethane Emission on Neptune and Uranus Uranus s anomalously low excess heat constrains strongly interacting dark matter Gety artykul uvahodzic u lik dobryh artykulay belaruskamoynaga razdzela Vikipedyi

Апошнія артыкулы
  • Май 19, 2025

    Адлегласць

  • Май 19, 2025

    Азія

  • Май 19, 2025

    Азербайджан

  • Май 20, 2025

    Азоўскае мора

  • Май 20, 2025

    Азот

www.NiNa.Az - Студыя

  • Вікіпедыя
  • Музыка
Звяжыцеся з намі
Мовы
Звязацца з намі
DMCA Sitemap
© 2019 nina.az - Усе правы абаронены.
Аўтарскія правы: Dadash Mammadov
Бясплатны сайт для абмену дадзенымі і файламі з усяго свету.
Верхняя частка